Řecko - cestopisy

Neděle 13.7.2008, Pondělí 14.7.2008 - pláž Pirgos Apollonia

Stejně jako loni jedeme v neděli všichni k moři. Nejedeme ovšem do Tuzly, ale na údajně hezčí a lepší pláž. Sice tam nejsou přístřešky ani slunečníky, ale to nám nevadí. Já jsem rád, protože ta loňská Tuzla mě nijak extra nebrala. Jedeme skutečně všichni, tj. kromě nás i Sylva s Christem a malou Konstantinkou, ovšem hlavně i dvě mladé slečny (další dcery). To zdůrazňuji proto, že výrazně ovlivnily výběr místa na pláži.

Pláž to byla už od pohledu moc hezká – jede se směrem na východ na Kaválu a u zříceniny byzantské věže Pirgos Apollonia se sjede dolů k moři. Uvědomil jsem si, že to je přesně ono pobřeží, kde jsem se vždycky po cestě ze Soluně na východ chtěl zastavit a vykoupat. U cesty je kantina, tak jsem měl trochu obavy, aby nebylo přelidněno – na neděli to ale nebylo zas až tak zlé.

Nyní nastala volba místa na pláži – a protože jsme s sebou měli mladé holky, udělali jim rodiče ústupek v tom smyslu, že výběr místa nechali na nich, což ve svém důsledku znamenalo, že se dobrovolně rozhodli poslouchat celý den house. Takže jsme šli úplně doprava až ke kafeterce (beach baru), kde solidní aparatura zajišťovala kvalitní poslech rušený jen mírně šuměním vln a štěbetáním cikád. Naštěstí nehráli tak špatně – z mého pohledu to bylo něco, co bych kdysi nazval trance, ovšem mám dojem, že dneska se pod pojmem trance chápe disko humus a lá DJ Těsto. Přesto bych ale dával jednoznačně přednost tomu šumění moře a zvukům přírody...

Inu, víkend byl ve znamení karmické odplaty za mé diskotékové produkce z let minulých. Vybavoval jsem si přitom s úsměvem jednotlivé příhody, kdy si zejm. postarší občané zprostředkovaně, či dokonce osobně, stěžovali zejm. „na ty bubny“ a vysvětlení, že basová složka musí být u tohoto typu produkce jednoznačně dominantní, je evidentně vůbec neoslovovalo. Jo jo, když po mně někdo drze chtěl, ať to ztiším, tak jsem to třeba i pod nátlakem ztišil, ovšem za několik minut jsem postupnou úpravou volume docílil hlasitosti ještě vyšší. Inu, byly to veselé doby laškovného mládí. A tady mám důsledky. Diskotékovou atmosféru podtrhovalo ještě neustálé vyhulování jak Sylvy tak Christa, které je bohužel pro Řecko tak typické.

Na pláž jsme premiérově roztáhli horní díl stanu (kvůli stínu) a přidali 2 slunečníky, střídavě se koupali, opalovali a probírali situaci v Řecku, rodině a životě obecně. K tomu jsem ještě analyzoval ten house, abych věděl, co jsem to vlastně poslouchal (někdy v autě i teď) a dospěl jsem k závěru, že by to často mohlo být označeno jako komunikace ufonů, popř. jako jejich nástroj, jak masově ovlivňovat mysl mladých lidí prostřednictvím do hudby zakódovaných informací.

Jinak na pláži stanovalo i několik partiček a tak nám poté, co jsme zveřejnili svůj plán na několik dní pod stanem, byla možnost rozbít stan právě tady nabídnuta. Toto místo ovšem má náročná kritéria nesplňovalo. Druhý den jsme se tady nicméně sami (pouze s malou Konstantinkou) vydali a vyčvachtali se ještě jednou. Lidí tady bylo při pondělku výrazně méně. Ale na delší stanování to tady fakt nebylo – jednak mi vadila ta cesta nad náma (a to i přesto, že byla vysoko a nebyla ani vidět ani slyšet), a pak taky ten vysílač na kopci (který už vidět byl) – civilizaci jsem holt chtěl nechat daleko od stanu.

Úterý 15.7.2008 – pochod smrti a hledání tábořiště

Ani dnes jsem nedokázal zabránit bazarovému programu a na pláž se do stanu dneska tudíž ještě nepřestěhujeme. Manželka tedy odjíždí s Elou (jedna ze starších dcer) na bazar do Serres (busem – na parkování ve městě se manželka naštěstí necítí) a já jsem vyfasoval na hlídání obě malé. Jako plán je mi navržen výlet k řece Strimonas, kde je kolem vody hodně ptactva, např. velkých volavek a jiných. Vyptávám se detailně a několikrát na cestu, ale pocit jistoty z toho moc nemám.

Na základě těchto nedostatečných informací (které jsem nedokázal upřesnit ani po sérii různých doplňujících otázek – z Řeka holt pravdivý popis reality nikdy nevypáčíte) se výlet k řece změnil na „trestnou výpravu“, jak jsem to později nazval. Jediné, co nám chybělo, byly pruhované mundůry a nápis „Kráčíme smrti vstříc“.

Informace o tom, že „my tam chodíme pěšky“ totiž nebrala v úvahu, že já tam půjdu se dvěma 4letýma holkama. A tak jsem se po cestě naučil nová slovíčka „kurastika“, resp. „kurasmenos“, která jsem pak v Řecku slýchával neuvěřitelně často – zdá se, že Řekové jsou trvale unaveni. Když už jsme konečně došli k řece (to, že se jedná o pochod smrti jsem pochopil až ve chvíli, kdy jsme to měli k řece stejně daleko jako domů a dilema jestli po rozpáleném asfaltu tam, či zpátky bylo více než palčivé), tak vyšlo najevo, že ani z volavek nic nebude, protože jsme prostě nenašli cestu, kterou s k vodě přes spleť křoví a rákosí dostat – a to i přes ujištění, že „je to lehké a že to najdeme“. ELINAS ÍNE PSEFTIS !!! aneb Řek = lhář*.

Tuto pravdu jsem pak po návratu celé odpoledne donekonečna opakoval, až už ze mne měly ženské taky nervy. Dobře jim tak, já jsem měl nervy celou dobu, kdy jsem si připadal jak dozorce v lágru mučící děti na rozpálených asfaltkách mezi lány kukuřice. Ještě že jsem vzal tu vodu a müsli tyčinky! A ještě že nás zpátky vzal nějaký místní zemědělec ve svém agrotiku.

Po této příhodě jsem byl i po návratu ženských z bazaru (och, jak nádherné hadérky!) stále dostatečně nasraný, a tak jsem sedl do auta a jel sám hledat to místo, které jsem vytipoval jako to ideální uprostřed panenské přírody. Na rozdíl od loňska, kdy jsme strávili blouděním na výběžku nad Stratoni pár hodin (vč. výkřiků malé Konstantinky O Lýkos [vlk] a Pu íne mama su [kde je moje máma]), jsem byl tento rok mnohem lépe připraven. Jednak jsem si cestu k vytipovaným plážičkám pečlivě nastudovat v Google Earth a jednak jsem byl i vyzbrojen několika vytištěnými snímky vč. odhadu vzdálenosti z asfaltky na cílovou pláž.

Po cestě jsem se začal postupně uklidňovat, počasí bylo nádherné, přírodní scenérie taky, a když mi přes cestu přeběhla želva, bral jsem to jako dobré znamení. Želvu jsem pro jistotu přes cestu přenesl a snažil jsem si vzpomenout, jaké ponaučení pro „želvu přes cestu“ staří Řekové dávali. Byl jsem totiž přesvědčen, že něco takového existuje, a že jsem to snad v dětství v nějakém dobrodružném historickém románu četl – anebo jsem to měl do sebe vryté z minulých antických životů – pravdou totiž je, že mi pak večer na želvu přes cestu nikdo nic neřekl, ba dokonce ani nikdy neslyšeli, že by se k tomu něco vztahovalo.

Odbočku z asfaltky na „chomató drómo“ (nezpevněná komunikace) jsem sice přejel, ale na druhý pokus jsem ji našel. Pak jsem pro změnu dojel někam do lesa, kde se přes cestu pásli osli a štěkal na mě pes a dál by se dalo jet jen s agrotikem, ale i přes prvotní pocit, že jsem „v pérdeli“ jsem se nevzdal a sjel zpátky do kempu u moře, prošel ho, na kopci nad ním správně vytušil cestu, kterou hledám a pak ji pěšky prošel až na začátek abych zjistil, kde musím odbočit. No řeknu vám, není to tak lehké, jak to původně vypadalo – ty snímky shora přece jenom nejsou na navigaci tak jednoduché, jak se za počítačem jeví. Nicméně při procházce na začátek cesty jsem začal plně radovat z okolí, protože ten les, to teplo, modré nebe a řvaní cikád bylo přesně tím, na co jsem se do Řecka těšil. A na památku jsem si to i nahrál.

Další cesta už pokračovala bez nástrah, dokonce i chomató drómo nebylo zas až tak špatné a někdy jsem dokázal jet i na trojku. Po několika sjezdech k různým plážím (ty jsem ani nezkoumal, často tam byl nějaký mydijopěstitel, tedy pěstitel škeblí vč. svých košů rozmístěných v moři) jsem po sérii zatáček vytušil, že bych měl být na místě. Zastavil jsem, vystoupit z auta a pohlédl skrze neproniknutelné křoví a příkrý sráz pravdě do očí. Ano, tam někde dole budou ty dvě pláže, které jsem si našel, ovšem dolů se k nim nedostaneme. I v tomto směru Google Earth pěkně zkresluje – i když jsem si terén natočil co nejvíce tak, abych viděl reálné převýšení (na PC to vypadalo akceptovatelně), byla realita úplně někde jinde. Já bych se tam seškrábal, manželka asi taky, ale představa, že to má slézt malé dítě byla dost divoká. Měl jsem dnes odpoledne podruhé intenzivní pocit, že jsem v pérdeli.

Ještě před rokem bych se asi otočil a jel zpátky (dál už to nešlo, ty kameny se s oktávkou přejet nedají), ale tentokrát se ve mně ozval vzpurný hlas, který odmítl akceptovat porážku a vyzval mě k dalšímu boji. A tak jsem dostal relativně šílený nápad – kousek zpátky je kemp, o kterém jsme si loni (nevím proč) mysleli, že je pro vojáky a jejich rodinné příslušníky, ale kde jsme hlavně loni viděli vícero motorových člunů. Tak tak sjedu a zeptám se někoho, jestli by nás na tu pláž zítra za úplatu neodvezli.

V kempu (nešlo o žádný organizovaný kemp, ti lidi tam prostě tradičně jezdili) bylo docela plno a po cestě k pláži jsem u megastanu narazil na chlapíka kolem šedesátky, se kterým jsem zapředl hovor. Anglicky pochopitelně neuměl, a tak jsem opět oprášil svou gymnaziálně třísemestrovou němčinu, kterou jsem hbitě prokládal řeckými slovíčky a obraty – v některých oblastech už se mi fakt začíná řečtina dostávat do krve (není nad pobyt mezi domorodci!).

Chlapík mi nicméně oznámil, že žádný z těch kotvících člunů tady nemá majitele – ti že přijíždějí jenom na víkend a teď jsou v Soluni; dodneška ho podezírám, že sám jeden člun vlastnil! Ale zase na druhou stranu – úplně se mu nedivím – do jejich uzavřené společnosti tam dorazí nějaký xenos (cizák) a něco po nich chce. Nenechal jsem se ale odbýt a trochu s nimi podiskutoval (moje vytištěné satelitní snímky je velice zaujaly) a pak mi najednou chlapík povídá, že by se tam dalo dojít tady přes lesík pěšky – je to prý jenom tak 180 metrů. Ty metry jsem bral s velkou rezervou, podle té mapy i podle vzdálenosti, kterou jsem ujel autem to muselo být rozhodně dál, ale informace, že tady za lesem něco je, mne rozhodně zaujala. Nechal jsem si vysvětlit, jak se tam dostanu (jiný, než naprosto vágní popis cesty jsem ani nečekal), na cestu jsem vyfasoval klacek (později mi řekli, že na hady – žádného jsme ale nikdy neviděli, jenom hejna ještěrek), optal se mně, jestli mám baterku (na 180 metrů ji snad nebudu potřebovat, oder?), no byli prostě velmi starostliví.

Vydal jsem se tedy do lesa, sluníčko se už sice chýlilo k západu, ale že by mě přepadla tma jsem se rozhodně neobával. V lese jsem „vzal“ katsiko drómo (tedy kozí stezku – Řeci používají k popisu cesty slovo brát a vždycky mě pobaví, když mi čechořek líčí, kterou cestu mám „brát“) a skutečně jsem neušel ani 250 metrů a cesta začala prudce klesat k (jak jsem doufal) pláži. Fakt, byla tam! Byla to samozřejmě úplně jiná pláž, než kterou jsem myslel, ale byla naprosto dokonalá! Maličká, tak akorát pro nás, hned u lesa (tam pověsíme sítě), prostě paráda! Konečně zasloužené vítězství v dnešním dni plném bojů a protivenství!

Pláž jsem poctivě nafotil, abych si ji nechal večer schválit řeckým poradním výborem (zejm. ženou) a vydal se ještě kousek dál, protože jsem uviděl, že nějakých 200-300 metrů dále je pláž ještě jedna. Ta už mě ovšem tolik nenadchla, byl to skalnatý výběžek do moře a les nebyl hned u plážičky. Kromě toho tady odsud byl už vidět kemp, zatímco ta první pláž byla dokonale soukromá. A jak jsme později zjistili, byla tato pláž skutečně mnohem lepší než ty, které jsem měl vytipované. A co je hlavní – tady jsem nevnímal nic než přírodu –mořské vlny, řev cikád, šumění korun borovic ve větru – a nic víc. Přesně takhle jsem si to představoval! Jediným drobným nedostatkem bylo, že na této pláži bylo relativně dost vyplavených odpadků, zejm. plastů. V tom jsem ale neviděl problém – slíbil jsem pláži, že za to, že se nám ukázala, ji co nejvíce vyčistíme.

Po cestě zpátky jsem ze Stavrosu nad horami uviděl podezřelý dým a jen co jsem překonal kopec nad Arethoussou bylo jisté, že někde kousek na západ skutečně hoří... směrem na Nigritu dým pořád houstl a když jsem sjel z kopců dolů, překvapil mě velice silný vítr – ve Stavrosu bylo téměř bezvětří... Hořelo někde nad Skepastem a co mě kromě toho náhlého větru (který nešel vůbec směrem od ohně, ale naopak směrem k němu) zaujalo, byl i obligátně velký počet ohnisek požáru. Když jsem tak stál u cesty, snažil se vyfotit ten požár a vítr mnou cloumal tak silně, že jsem ani pořádně nedokázal udržet foťák v ruce, chtě nechtě jsem si musel vzpomenout na všechny spiklenecké teorie a na (zneužité) vynálezy Nikoly Tesly a dalších...

*BTW: o tom že Řek je lhář, jsem se dozvěděl od koho jiného, než zase Řeka. Byla to nějaká rýmovačka, v překladu volně, „Řek nemá nikdy peníze, Řek nemá nikdy čas a Řek vždycky lže“.

Středa 16.7.2008 – konečně přesun pod stan

Ráno naházíme věci do auta a jedeme. Pláž, resp. kemp vedle tentokrát najdu hned napoprvé, s místníma se pozdravíme a dáme řeč, domluvíme parkování v areálu kempu a začneme tahat věci přes les. Manželka velmi oceňuje, že jsme tentokrát nemuseli nikde bloudit a jeli jsme najisto.

Zběsilý vítr ze včerejška přetrvává i dneska, a tak se do vln (obdivuju cikády, že to dokázaly skoro přeřvat) kromě mne nikdo neodváží. Aspoň ale natrénujeme stavění stanu v divočejších podmínkách. I díky tomu větru ale rychle přijdeme na to, že ohniště uprostřed pláže není ta nejlepší volba a přesunujeme se ke skalám, kde už dříve někdo kuchtil a kde je oheň ze 3 stran schovaný. Les bych fakt zapálit nechtěl...

Kromě stanu jsme ještě na kraji borového lesa nainstalovali sítě – ach, jak snadné je žít... Dalším bodem bylo pak zahájení sběru plastů – pytle se plnily neuvěřitelně rychle.

Večer pak zajedeme na voltu do relativně nedaleké Olimpiady (cca 15 km) – každý takový výlet jsme spojili s odvozem nasbíraného smetí.

Nutno říct, že se nám Olimpiada moc líbila. Podle manželky, která tady před cca 10 lety byla, se toho tady hodně změnilo. Kolem moře vede promenáda s tavernami po obou stranách, hned vedle je pláž a moře. Byli tady převážně samí Řekové a atmosféra byla vyloženě poklidná a rodinná – dokonce tady nebylo ani internet café.

Nicméně minimarketů je tady dost, jeden market je skoro supermarket. Velkou předností je obecní „kašna“, kohoutek je hned vedle promenády naproti houpaček – tento zdroj pitné vody jsme hojně využívali, protože voda bylo to jediné, co nám na „naší“ pláži chybělo. Taky mně zaujalo velké množství pozemků na prodej směrem na sever, kde (zatím) končila zástavba – jsem zvědavý, jak to tady bude vypadat za 5 let.

Čtvrtek 17.7.2008 – Neděle 20.7.2008

Hned druhý den ráno nás uvítalo moře klidné skoro jako rybník, a tak se daly přemluvit i manželka a po čase dokonce i malá. Musím přiznat, že mělké a klidné moře působí na psychiku malých dětí skutečně velmi pozitivně – což je v příkrém rozporu s mými dřívějšími názory, kteréžto tímto odvolávám.

K průběhu následujících 4 dní není příliš co říct, protože plynuly v příjemném a poklidném nicnedělání prokládaným jen občasným sběrem plastů a večerními návštěvami Olimpiády, resp. Stavrosu.

Ke slovu se pochopitelně dostal i nafukovací kajak, který jsme tentokrát ovládali mnohem zručněji a zajeli s ním dále, než jsme původně tušili. Škoda, že jsem neměl odvahu vzít na palubu i foťák – pohled z vody nabízel úplně jiný rozměr krásy všude okolo.

Mimo jiné jsme po vodě navštívili i původně vytipované pláže a shodli se na tom, že ta „naše“ je skutečně podstatně lepší. Ona i ta přítomnost kempu hned vedle byla zejm. pro manželčinu psychiku výraznou pomůckou, protože tak ji nikdy nenapadlo „coby kdyby“ a věděla, že před útokem medvěda, vlka, tygra, trojhlavého draka či před překvapivým výsadkem ufonů by se mohla spasit rychlým úprkem přes les. Při našem pravidelném cestování kemp-pláž a zpět jsme se seznámili s několika rodinami sídlícími u cesty, párkrát jsme přijali i pozvání na kafe – sám jsem se až trochu divil, že i přes svoji pohodovost a pohostinnost nás přece jenom neberou jako cizorodý element. Přece jenom, ti lidi tam jezdili už dlouhé roky či dokonce desetiletí a každý měl vymezené svoje tradiční místo... Při jednom z těchto hovorů jsme dokonce zjistili, že zrovna ten chlapík, se kterým jsem se seznámil jako s prvním, se v mládí učil v Brně v Zetoru. Ale bylo to už nějaké desetiletí zpátky, a tak si z češtiny nepamatoval skoro nic.

Za celou dobu našeho pobytu se nikdo nepokusil o přistání u břehu naší plážičky, ale je možné, že nebýt nás tam, zejm. o víkendu by tuto pláž někdo využil. Takto ale všichni respektovali naši kolonizaci a ani skutečnost, že jsme chodili od rána do večera nazí, na spíše prudérní Řeky jako pozvánka nezapůsobila.

Hygienická poznámka:

I vzhledem k tomu, že původní plán délky pobytu zněl na cca 3 dny, nebrali jsme si s sebou žádné mýdlo ani šampon – však moře stačí, ne? Leč jak se náš pobyt bez hygieny prodlužoval, začala mít manželka zcela neoprávněný pocit, že by si měla umýt hlavu. Já osobně jsem to vůbec nechápal, protože mně se líbila čím dál víc, vlasy se jí začaly mírně vlnit, a i jinak se i díky téměř permanentní nahotě a olivovému oleji, kterým jsme se mazali, začala čím dál tím více podobat Botticelliho Venuši. Nápad s mytím hlavy jsem ji tedy vymlouval, ale marně...

A tak zatímco Ecover spokojeně zahálel v tašce u Sylvy ve sklepě, pořídila si přírodní olivové mýdlo vzezření prvorepublikového „jelena“. Velkou výhodou tohoto mýdla se posléze ukázala jeho dokonalá neslučitelnost se slanou i sladkou vodou – bylo prostě mastné skoro jako olivový olej. Ani po této proceduře mi ale výsledek nepřišel tak špatný – jen se z Botticelliho loken pomalu stávaly dredy... a při této představě se manželce neodbytně začaly vybavovat prsty namočené do hovězího vývaru dredy šulající – tento postup výroby dred asi slyšela od Kristini nebo Filippose...

Tato fáze již však přivodila mé drahé polovičce stavy blízké panickému záchvatu a hned večer jsme museli do marketu v Olimpiadě. Ekologickou drogerii (které jsme se stali fanoušky) nikde pochopitelně neměli, a taky vzala za vděk nějakým baby šamponem. Pak jsme se přesunuli k pláži, kde měli naštěstí i sprchy se sladkou vodou – celou dobu si manželka, nevím proč, vlasy cudně schovávala pod šátek. A s přicházejícím soumrakem  a vhodným mezidobím mezi koupáním a voltou pak kradmo nanesla obrovské množství baby šamponu na nepoddajnou hřívu a za chvíli vypadala jako dříve.

V této souvislosti je ale třeba přiznat, že já osobně jsem už od svých studentských časů ve Španělsku naopak velkým příznivcem soli a mořských minerálů ve vlasech – kdyby už nic jiného, odpadá tím potřeba užití Taftů, Lybarů a jiných Švarckopfů. A vlasy mi vydržely nemastné neuvěřitelně dlouhou dobu...

V sobotu 19.8. jsme se ještě byli podívat na vykopávky do antické Stageiry, údajného Aristotelova rodiště. Areál je volně přístupný buď od hlavní cesty nad Olimpiádou nebo od pláže hned vedle Olimpiády (přístupná po prašné cestě za kostelíkem a přístavištěm směrem na jih). Zajímalo by mně, jestli ty brány někdo večer zavírá a ráno otevírá nebo je to otevřené nonstop.

Za celou hodinu a půl, kterou jsme v areálu strávili, jsme nikoho nepotkali. Osobně bych se sice procházel a nasával atmosféru ještě déle, ale bylo teplo čím dál větší (vyrazit fakt brzo se nám tradičně nepodařilo) a malá začala kňourat a manželka to od ní chytila taky, a tak jsme program museli zkrátit. Nejzachovalejší z celého areálu jsou hradby (viditelné ze všech pláží v okolí) a pak zbytky stoy a agory.

Co se mi ale líbilo nejvíce, byl výběr místa pro toto sídlo – návrší obklopené ze tří stran krásně modrým mořem, za zády na západě svěží zelené kopce chránící před tygrem, na severu v dáli za zálivem další kopce – prostě i příznivci feng-shui by, myslím, museli být spokojeni. A když jsem se tak procházel v tom příjemném teploučku (35 °C zcela určitě) chlazen lehkým mořským vánkem a stíny platanů, přišel jsem na to, že právě toto klima mi přijde jako to nejpřirozenější a že jsem tady doma stejně jako v ČR. Ještě by to chtělo nějaký pozemek a domek na něm... a tak...

Rád bych tady zůstal ještě déle, ale už i neděle byla posunutím původního záměru (původně pátek), a kromě toho jsme si chtěli užít Samothraki alespoň na týden. A tak v neděli po poledni balíme, většinu věcí jsem tentokrát převezl k autu člunem (a bylo to mnohem výhodnější). V kempu jsme se rozloučili se všemi známými a obdrželi četná pozvání, ať přijedeme za rok zase. Přece jenom, díky manželce jsme i my minimálně polovičními domácími (přičemž můj vztah k Řecku mi mnohdy připadá mnohem vřelejší než manželčin – a překřikovat se se Sylvou umím tak dobře, že mě leckdy musela mírnit).

Jedeme opět na sever směrem na sever, naposledy přespíme u Sylvy, necháme se zase požrat komáry (které jsme u moře vůbec neregistrovali) a zítra vyrážíme po trase Vamvakoussa – Kavála – Alexandroupolis – Orestiada pro změnu k Leftě.

Závěrem nicméně přiznávám, že jsem naše tábořiště opouštěl s mírně smíšenými pocity – sice jsem se těšil na kultovní Samothraki, ale tady nám bylo tak dobře, že bych tady nejraději zůstal taky. Ten klid a to sepětí s přírodou bylo tak výrazné, že jsem se až trochu bál, že už to na Samothraki nezažijeme. Přece jenom, Samothraki, to je žula a ta má dost tvrdší vyzařování. Tady to bylo takové měkoučké, skoro jako avivážový zajíček. Nicméně jednu fintu jsem po čase objevil – když jsme si na podzim pořídili psychowalkman a pustím si Schumannovu frekvenci, znovu slyším to moře, cítím ten les a jsem zase tam...

<<< Cesta 2008   Kavála >>>