Neděle 17.9.2006, 17. den, Volos-Skiathos-Skopelos, zataženo
Dneska je od rána fakt dokonale zataženo a vypadá to, že klidně může začít pršet. Fajn, říkám si, nechť na nás nedobrý osud dopadne právě v tento den, kdy se stejně budeme přesouvat a ubytovávat a den bude celý spíše rozhrkaný.
Express Skiathos, kterým jedeme, je větší i komfortnější, než Nona Meri Saosu, se kterou jsme jeli na Samothraki. A vypadá to, že i rychlejší. Jakkoli vzdušnou čarou je to na Skopelos kousek, cesta potrvá 3 hodiny a to jenom proto, že vystoupíme už v Glosse. Do Skopelu to trvá ještě o 30 minut déle. Je totiž třeba proplout celou pagasitickou zátoku a obeplout poloostrov Pilio, takže se nejdřív jede na jih a pak na východ. A nějaký čas taky strávíme nakládkou a vykládkou na Skiathosu.
Cesta probíhala v klidu ve „velké klubovně“, která byla dokonce rozdělena fiktivní čárou na kuřáckou a nekuřáckou část. Asi to bylo jenom proto, aby se splnil nějaký požadavek EU, protože rozdělit jeden velký prostor na dva menší, nijak od sebe stavebně neoddělené, nemá skutečně z hlediska šíření kouře příliš velký efekt, a to bez ohledu na zapnutou klimatizaci.
K našemu klidu nicméně přispíval i fakt, že jsme na rozdíl od všech minulých cest (s výjimkou druhé návštěvy Lefkady) jeli tentokrát už najisto. Ještě doma jsem totiž na stránkách http://www.skopelosweb.gr/english/studio.html a http://www.skopelos.net/self/index.htm hledal nejlepší možné ubytování. A protože tam jsou moc hezké obrázky, jenom tak ze srandy jsem si začal prohlížet i samostatné vilky http://www.skopelosweb.gr/english/villas.html. A tehdy jsem narazil na Artist’s Cottage, za kterou chtěli jenom 45 €/den. Byla přitom umístěna na nádherném místě uprostřed ostrova v zeleni a s výhledem na moře. Výbava byla přitom úplně skvělá a když jsem to viděl, zmocnilo se mne nadšení. A pak mi to začalo vrtat hlavou a říkám si: normálně platíme tak 30 €, tady je to jenom o 15 € víc, ovšem s naprostým komfortem a když vezmu, že za ostatní vilky chtějí často kolem 100 €, tak tohle je úplně zadarmo. A ty obrázky byly fakt nádherné!
A tak jsem si zvykl na myšlenku, že na Skopelos pojedeme vyzkoušet zase něco jiného, a to luxusní pobyt. Manželce se to místo taky moc líbilo a nebyla pochopitelně proti. Ale pak se to trochu zkomplikovalo. Umělcům z Atén, kterým vilka patřila, asi došlo, že jsou zbytečně levní, a tak někdy v květnu změnili ceny a chtěli už za to, tuším, 65 €. To už se nám tak výhodné nezdálo… Myšlenka na vilku mě už nicméně stačilo solidně ovládnout, a tak jsem začal hledat dál a obesílat ta místa, kde neměli uvedené ceny. Našlo se tak několik vilek, kde chtěli „jen“ 50 €/noc. To by se dalo…
Takže vyzbrojeni seznamem potenciálních míst jsme měli v plánu, že až se přiblíží chvíle odjezdu na Skopelos, obvoláme jich pár a uvidíme. A k tomu došlo právě včera, přičemž roli vyjednávačky přenechala manželka Leftě, „protože je větší držka“. Jako první jsme zkusili Artist’s Cottage s tím, že bychom do toho šli za starou cenu. Ke smlouvání ale nakonec nedošlo, protože měli beznadějně plno. Hmm…
Jako druhou možnost jsme měli vytipovanou buď Vilu Terracotta (to pro případ, že bychom se rozhodli fakt si vyhodit z kopýtka – byla totiž i s bazénem za 70 € - to je sice dost, ale bylo to s bazénem) nebo Villu Karia – to stála totiž oficiálně 50 €. Terracottu jsme zavrhli, protože s počasím to vypadalo kdovíjak a ve hře byla mimochodem i varianta, že se na to vyquajznem a na Skopelos vůbec nepojedeme (a ušetříme).
Ubytovací poznámka: mimochodem, když jsem se chtěl na stránky Artist’s Cottage a Terracoty podívat teď, tak jsem zjistil, že „The page you are looking has been removed or does not exist“.
Takže Lefta volala na Kariu. A šla tvrdě na věc. Hned v úvodu žádala o snížení ceny na 40 € a vypadalo to dost průchodně – slíbili jsme 5 nocí. Věc musela být nicméně ještě prokonzultována, protože telefon na netu byl na dceru majitelky, studentku v Aténách. Sama celkem chápala, že s cenou bude třeba jít dolů, protože „je to daleko do města“. To mě fakt pobavilo – právě proto jsme si to přece vybrali. A tak dcera zavolá máti, domluví to a pak zavolá zpátky nám. Nakonec vše klaplo – s cenou 40 €/noc/5 nocí souhlasily a máti nás bude zítra čekat v Glosse u trajektu. Mít bude zelené „agrotiko“, tedy něco mezi teréňákem a náklaďákem – snad to poznáme aspoň podle té barvy, protože určení typu vozidla bylo velmi (typicky žensky) vágní.
Když jsme dorazili na Skiathos, čekala nás zajímavá podívaná. Nejdřív jsem si myslel, že mám buď vidiny nebo špatně vidím, ale kousek od břehu fakt kotvila ponorka. Vypadala sice jako z první světové, ale ponorka to byla. A hned vedle byla nějaká menší vojenská loď, na které zrovna chlapci v sněhobílém skládali vojenskou přísahu (nebo co). V každém případě byli ukázkově nastoupení a na molu bylo plno lidu. Skiathos, hlavní město stejnojmenného ostrova, vypadalo celkem pěkně, ale ta přistávací plocha napravo mu v mých očích na atraktivitě výrazně ubrala. Pro milovníky letadel to je ale zase plus.
V Glosse moc lidí nevystupovalo, většina mířila na Skiathos, a tak nebyl s vyjížděním ven problém. Venku jsme intuitivně vytušili, že ta malá panička u té velké káry (myslím nějaký Nissan, co jsem u nás snad ani neviděl jezdit – asi Navara) je ta naše. Co se týče dominantní vlastnosti, kterou vám 99% žen uvede jako první, zeptáte-li se jí „co to bylo za auto“ – tedy barvy, tak tato byla téměř nepoužitelné, protože to auto bylo tak strašně zaprášené, že tu zelenou bylo možno pouze tušit. Nejvíc asi pomohlo to, že je to „agrotiko“.
Ženská se jmenovala Sofia a vypadala sympaticky i přes svůj pisklavý hlásek. Nechtěl bych s ní mít manželskou rozmíšku, to bych asi ohluchnul. Mluvila pouze řecky, a tak by mě zajímalo, jak se domlouvá s turisty, co řecky neumí. Možná nějakou tu internacionální větu sesmolí… dohodli jsme se, že pojede první a my za ní.
Z přístavu vedlo do Glossy celkem prudké klikaté stoupání (jestli to tu tak bude vypadat pořád, tak potěš!), ale pak už vedla cesta klidně podél jihozápadního pobřeží (ve fotografii to prezentuju jako pobřeží jižní, protože takový jsme z něho měli subjektivní pocit). Ostrov vypadal na první pohled skutečně krásně, zejm. se mi líbil pohled na bílé skály a pláže Hovolo pod nimi. To jsem si vybavil fotky z netu.
Najednou někde hned za Néo Klimou Sofia zastavila a dala nám na vybranou – buď pojedeme za ní, nebo před ní. Moc jsem to nechápal, ale vysvětlila, že pokud pojedeme za ní, budeme mít dost zaprášené auto. Snažila se nám doporučit, ať jedeme fakt první, ale říkal jsem si, že zas tak zlé to být nemůže a stejně to auto budeme mít zaprášené i tak. To jsem se teda mýlil…
Z cesty jsme odbočili doleva a dali se po (dle mapy) žluté cestě směrem na Kariu. To byla ta delší cesta, ze Skopelu je to o dost blíž (jak jsme zjistili později). Což o to, vypadalo to tu nádherně, skoro jako v parku – všude kolem husté krásně zelené jehličnaté lesy (zjevně asi rod Pinus) bílé skály a cesta vysypaná bílým štěrkem ze skal okolo. A to byl právě ten problém – za agrotikem se totiž zvedala oblaka prachu tak mocně, že jsem chvilkama auto před sebou jen tušil a několikrát jsem musel použít i stěrače. Už mi bylo jasné, proč mi navrhovala, ať jedu první i proč má to agrotiko tak bílé a ne zelené.
Po několika kilometrech jsme ale dorazili na místo – vilka byla v „uličce“ (rozuměj polní hliněné cestě), která vedla právě pouze k ní. Kromě vilky, kterou jsme znali z netu, tady byl ještě menší domek. Ptali jsme se, jestli tady bydlí, ale to prý ne, mají bydlení ve městě (Skopelos), tady jenom zpracovává med. Prý se pak můžeme potom přijít podívat. Teda, my máme na ty včelaře štěstí.
Včelařská poznámka: když jsme později na exkurzi skutečně přišli, tak mě zaujalo:
- to, že plásty odvíčkovala takovým nahřívaným nožem (to jsem ještě neviděl, ale to je tím, že jsem neviděl nikdy žádnou velkovýrobu) a měla celkem dost velký odpad (toho odřezaného medu nebylo málo)
- že za kilo medu si účtuje 10 €
- a že za celý plást s medem (a pochopitelně i voskem) si účtuje 30 €!!! To je včelařský ráj – vyřeže plást z rámku, nemá s tím žádnou práci a ještě si za to vyúčtuje takovou palbu! Proč ti Češi vlastně nežvýkají stejně jako Řeci vosk? Dalo by se na tom dobře vydělat…
Co se ubytování samotného týkalo, byli jsme téměř nadšeni. Bylo tady skutečně všechno, snad kromě myčky. Inu, je to trochu jiný standard, říkali jsme si. Později jsme našli ale i jinou příčinu – Sofia tady totiž přechodně i bydlela, takže proto tady všechno bylo. Jinak na nás tři byla vilka až zbytečně velká – v podstatě jsme využívali pouze kuchyň a pak ložnici (na netu „ground floor bedroom“). Manželka s malou se šly ještě trochu prospat a já jsem projel všechny sporty, co na satelitu byly. Kromě řecké dávali i italskou, anglickou, německou, francouzskou a španělskou ligu, takže spokojenost panovala i v tomto směru.
Tímto ovšem aktivity dnešního dne skončily, protože manželka už odmítla z postele vylézt, takže mnou navrhovaná obhlídka ostrova se nekonala. Naštěstí ale vylezla aspoň navečer a tak jsme měli možnost vyzkoušet i tu kratší cestu na Skopelos. Vyjeli jsme už za tmy a hned na druhé křižovatce jsem sice odbočili správně, ale cesta se tak klikatila a byla místy tak úzká, že jsem přestal věřit tomu, že takhle vypadá cesta k hlavnímu městu a otočil to. Nejprve jsme tedy dojeli k taverně v zátoce Glisteri. A pochopili, že jsme původně skutečně jeli dobře.
SKOPELOS Fotoalbum
Na druhý pokus jsme tedy už dojeli do hlavního města ze západní strany a jeli pořád rovně, až jsme dojeli ke zbytkům hradeb. Dál už se jet nedalo, i když v Řecku si člověk nikdy nemůže být jistý. Takže jsme zaparkovali a zjistili, že nejsme jediní Češi, kteří jezdí po ostrovech vlastním autem – objevili jsme totiž 3 auta s ostravskou značkou.
Dolů k tušenému centru jsme už tedy museli po svých a intuitivně jsme vždy odbočili tam, kde jsme tušili pokračování uličky. Skopelos je městskou památkovou zónou (což jsme tehdy netušili), a to zcela oprávněně. Uličky měly své kouzlo a asi to bylo způsobenou tou noční hodinou, že jsme si zase vybavil Španělsko a uličky téměř totožné. Bylo vidět, že obyvatelstvo hlavního města se snaží, a tak bylo všechno pěkně bíle natřeno, všechny hrany byly oblé, vše vypadalo tradičně rustikálně a působilo to opravdu příjemným středomořským dojmem.
Tušili jsme, že centrum bude pravděpodobně na promenádě u moře, ale když jsme se tam dostali, dost nás překvapilo, že tady nijak rušno nebylo a ani jsme neobjevili žádné skutečné centrum. Kolem betonového břehu, u kterého kotví loďky, vede cesta a za ní jsou obligátní kavárny a obchůdky, ale opravdu to není žádná masovka, i když v sezoně je tady jistě o poznání živěji.
Co nás ale skutečně překvapilo, a co má v Řecku vypovídací schopnost mnohem větší, než cokoli jiného, byl fakt, že jsme nikde neobjevili žádnou gyrosárnu, a to ani později (o jedné jsme věděli, ale ta nebyla nikdy otevřená). Takže jsme se trochu prošli a pak zapadli do jedné taverny s velkoplošnou obrazovkou, kde zrovna dávali řeckou ligu, a dali si červené. Fotbalem se bavila překvapivě i manželka, a to i přesto, že seděla zády k obrazovce – kousek od nás totiž seděli fanoušci Panathinaikosu a jeden z nich strašlivě trpěl impotentním výkonem svých miláčků (hráli s nějakým bezejmenným celkem a byli fakt marní) a neustále dění na hřišti glosoval výroky typu: „No tak, chlapci, balónek! Kopni do něho! Utíkej dopředu!“ A tak podobně. Panathinaikos nakonec šťastně skóroval (že by to byl opět onen Liberopoulos?) a fanoušci vedle byli štěstí bez sebe.
Malá mezitím dávno spokojeně spala a tak jsem jí musel tahat na rukách do kopce. Bylo to o to komplikovanější, že najít auto nahoře, bylo trochu horší, než najít břeh dole, takže jsme občas vlezli do slepé uličky a nakonec skončili správně u hradu, ovšem na nesprávném místě, protože to šlo jenom nahoru ale dolů k autům už ne. Kromě toho bylo díky tomu, že bylo zataženo a teplo nemohlo utíkat nahoru, i dost teplo, takže k autu jsem se dostal naprosto promočený a tam, kde se mě dotýkala, byla mokrá i malá. Doufám, že porci špatného počasí jsme si už vybrali a zítra bude pěkně.
<<< Pilion, Milopotamos Skopelos a jeho pláže >>>
Náhledy fotografií ze složky Volos-Skiathos-Skopelos
řecko
(kalonek, 16. 2. 2010 9:20)