Sobota 9.9.2006, 9. den, zpátky na sever, 30 °C,
Ráno vyjíždíme v 8:15, abychom se nalodili s půlhodinovým předstihem. Tentokrát již jdeme najisto na pravobok a posledními pohledy se loučíme se Samothraki. Osobně jsem od tohoto ostrova tak moc nečekal a zlatým hřebem má být až Skopelos, ale předchozích 5 dnů daleko překonalo má očekávání. Hlavní klady jsou z mého pohledu tyto:
- ostrov je nedotčen masovým cestovním ruchem, nejezdí sem snad žádné cestovky
- nádherná příroda - kombinace vysokých hor s mořem, zeleň
- počasí vyšlo naprosto dokonale
Pokud někdo cestuje individuálně, lez tento ostrov vřele doporučit – pokud se tedy pouze nechce jen válet na pláži. Své kouzlo si, doufám, ještě nějaký čas uchová. I přes to všechno ale odjíždíme bez lítosti – máme toho ostatně ještě dost před sebou.
Na základě těchto zkušeností si pak říkám, že až budu vybírat místo pro další dovolenou, budou velmi důležitá taková kritéria jako:
- není tam letiště
- nejezdí tam (aspoň české) cestovky
V Alexandroupouli jsme si naproti traktoria dali giros a jeli zase na sever do Orestiady. Původní plán byl ovšem jiný – chtěli jsme jet rovnou ze Samothraki k Sylvě a tam pobýt přes víkend. Malá Konstantinka je ovšem nějaká nemocná, a tak se tam tento rok stavovat nebudeme. Babka má evidentně štěstí, uvidí zase svoji milovanou vnučku.
Když dorazíme k Leftě do kšeftu, zjišťujeme, že dneska přijíždí z Maroka Filippos. Tím ovšem exaktní informace končí a následuje chaos a dohady – jak je zde dobrým zvykem. Ví se, že přijede, časový rozptyl příjezdu je ovšem minimálně 1 hodina. Čím je diskuze intenzivnější, tím je méně jasné, jestli přijede vlakem (jak se zdálo být původně jisté) nebo autobusem. A jestli nemá vlak výluku a nejezdí se autobusem. Následují řešení bylo opět typicky řecké a dobře jsem se při něm bavil:
- zavolali Žofce kdy to přijede. Ta to (jaké to překvapení!) neví. Neví ani číslo na nádraží. Po delší diskuzi a zbytečném telefonátu chápou, že je třeba zkusit to jinak.
- zavolali na informace, jaké je číslo na nádraží
- zavolali na nádraží, kdy to přijede. Na nádraží jim řekli, že žádný vlak teď nečekají. Nějaký ale dorazil už tak před 15 minutama.
Takže rychle s Kristou nasedáme do auta a jedeme na nádraží. Tam to ovšem vypadá jako po morové ráně a nikde v okolí není nikdo, natož pak Filip. Takže jedeme tak nějak nazdařbůh zpátky a hned kousek od kšeftu ho taky potkáme u periptera (trafika), ze kterého kamsi telefonoval. Taky zajímavý pohled.
Filip je totiž chronickým ztrácečem věcí, a tentokrát přišel o mobil. Zas tak mimo ale nebyl, protože věděl přesně, že mobil mu teď jede vlakem po Španělsku. Manželka s Leftou a malou mezitím odjely na nákup do Lidlu a za chvilku nám volaly, že tam malá ztratila náramek a ať se tam jedeme podívat. Takže jsme ještě jeli pročesávat Lidl, ale ani přesto, že jsme vytvořili předpisovou rojnici, jsme nic nenašli. Když se pak Lefta konečně po dlouhé době viděla s Filipem, byla ráda, že má synáčka zase doma. Filip se totiž třeba měsíc neozve a jediné, co se o něm ví je to, že se pohybuje někde v prostoru mezi Marokem a Švédskem. Vůbec, vztah těch dvou by byl námětem na samostatnou reportáž. Zde malý příklad:
Rozhovor matky (M) se synem (S):
S: no nic, jdu si zapálit na terasu.
M: počkej na maminku, vole!
--------------------------------------
M: máš cigáro?
Módní intermezzo:
Odpoledne jsme se zase nakonec všichni sešli v kšeftu, kde jsem se stal svědkem vtipné opravy šatstva. Na úvod je asi nejlepší říct, že Kristini je tvůrkyní šíleného módního stylu, jehož vyznavačem je kromě ní i Filip, a pak možná nějací lidi v okruhu působnosti jejich aur. To ovšem nemůžu tvrdit, protože jsem nikoho jiného jim podobného nikdy neviděl. Základem tohoto stylu je totální absence svazujících limitů. A to je asi tak jediné, co se k tomu dá říct - nutno vidět. Na rozdíl od současných „módních trendů“ to ale aspoň mají stylově i barevně sladěné.
Takže bylo zábavné vidět, jak Lefta spravuje Filipovi opaskový kapsář, on nad ní stojí a hlídá zdárný průběh opravy. Opaskový kapsář je asi opět Kristinin vynález – oba totiž milují co největší množství kapes a kapsiček. Takže kolem pasu nosí Filip něco na způsob hrubého látkového opasku, na kterém je po celém obvodu našito množství kapes různých tvarů a i použité materiály by měly být pokud možno rozmanité. Některé kapsičky jsou natržené, a tak je třeba je opravit. Tyto činnosti Filippos usměrňuje poznámkami následujícího typu:
- proč to stříháš tak rovně?
- nedávej tam furt stejnou látku, dej tam … (hrabe se v odstřižcích) … třeba tuhle
- udělej to trochu křivě
- nedělej takový pěkný steh, rozmaž to tam trochu
- počkej, nešij to tak rovně
Na manželčinu poznámku, že to má nějaké odrbané reaguje slovy, že teprve za 10 roků to bude vypadat pořádně.
Večer dorazí i Mario (přítel Kristini) a prohlížíme si fotky z Maroka a Španělska. Na trance festival odjeli do Maroka společně s Filipem a Emily, ale všichni kromě Filipa se zase brzo vrátili. Když vidím fotky ze španělského jihu, mám pocit, jako bych viděl Katalánsko a pociťuju překvapivou nechuť k nějaké případné návštěvě této země v budoucnu. Sám se tomu divím.
Taky se domlouváme, že po neděli zajedeme k Máriovi pod Volos do Amaliapoli, kde má letní domek. Vysvětluje mi, jak tam trefíme, ale musím ho pobízet, protože je toho názoru, že to sami nemůžeme najít. Vytahuju tedy těžký trumf – satelitní snímek z Google Earth, který jsem pořídil už doma. Nakonec obdržím papír s klikatou trasou a jenom doufám, že to najdeme.
Mezitím se u vedlejšího stolu pije suché červené moravské víno, ovšem ani manželka ani Filip (to je stejně taky dvojka) nejsou žádní vinaři a víno je na jejich vkus málo sladké. A tak dostanou geniální nápad smíchat nedobré víno s višňovým TANGem, který jsme dovezli ještě ze Samothraki, a který nechtěl nikdo pít, „protože je to chemikálie“. Chemikálie však obsahuje dostatečné množství cukru a tak jim tento „vinný střik“ chutná mnohem více, než originál. Jak to chutná sám soudit nemůžu – jejich koktejl jsem označil za vinné zvěrstvo a odmítal byť jen ochutnat. Naše dvojka si tak musela tuhle laskominu vypít sama, ale evidentně jim to vůbec nevadilo. Naopak se lehce picli a ve své potravinářské destrukci pokračovali tak, že ožrali všechny obložené chleby v jejich dosahu, takže zůstal jenom namazaný chleba, a po nějaké době už jenom chleba – nenamazaný, zato oslintaný. K tradičnímu folklóru pak patří vylití 2 dl červeného vína na Leftin zánovní ubrus. Inu, to už je taková tradice.
K dnešnímu dni se už dá poznamenat snad jen to, že se odpoledne zatáhlo a v televizi je to ještě pořád samý basket.
Zítra pojedeme do Edirne.
Neděle 10.9.2006, 10. den, Edirne, (polojasno, ale odpoledne se začíná vyjasňovat a pak je zase teplo)
Ráno to vypadá jako v řecké rodině připravující se k odjezdu na výlet – vůbec nic se neděje. Najednou ale začnou všichni hromadně chaosit a překotně se „chystat“ – oni jsou snad dálkově řízení nějakým panhelénským centrem. Kristini s Mariem nám nakonec SMSticky oznamují, že nejednou a jedou raději na hřiby do lesa někde do kopců – i toto dobře dokládá, že oni teda typickými Řeky nejsou ani v nejmenším.
Po cestě k hranicím, cestě to už dobře známé, mě pro změnu zas nejvíce zaujme, jak má malá neuvěřitelný čuch na houpačky a prolízačky – všimne si jich i tehdy, když skoro nejsou vidět. Hraniční přechod vypadá klasicky ospale (nikdo tady není), přesto však ostražitě. Dáváme dohromady pasy, ale zjišťujeme, že ten Filipův tady není. Řeknu vám, já už jsem se tomu snad ani nedivil. Loni na Vánoce nedojeli do ČR jenom proto, že na hranicích zjistili, že Kristini má pas propadlý. A to jeli trasu Orestiada – Soluň (vyzvednout Filipa) – Makedonské hranice.
Nastává tedy diskuze, jak k této situaci došlo a je hledán hlavní viník – Filip (F) totiž obviňuje Leftu (L) a později se zjišťuje, že do incidentu je zatažena i manželka (M) . Zde je stručná rekonstrukce ztráty pasu:
Úvod: před přípravou k odjezdu panuje v rodině chaos. Ženské se x-krát převlíkají, všichni se překřikují a vzájemně vytlačují z koupelny.
F: „mamo, vem mi pas!“
L: si strká pas do kabelky
L: se převlíká
L: si dá oranžové tričko
M: (nadšeně) „ty jo, k tomu by se ti hodila ta pruhovaná oranžová kabelka!“
L: popadne pruhovanou oranžovou kabelku a jedeme
Rozluštění: pas se nachází v původní neoranžové nepruhované kabelce. Kabelka je pověšena na židli v kuchyni.
A kdo teď za to může? Toto je čistě filosofická otázka, protože tato rodina takové věci neřeší a spíš má ze všeho prdel. Předpokládám nicméně, že převládat zde budou následující 2 pohledy na věc:
Pohled ženský: má se starat sám o sebe a ne nechávat starou nebohou maminku, aby všechno zařizovala ze něho, klacka jednoho starého!
Mužský pohled: kdyby se ty ženské furt nepřevlíkaly jak střelené, tak se to nikdy nestane! Nebo kdyby se nás aspoň furt neptaly, jestli to mají dobré!! A možná by i stačilo, kdyby se aspoň jak po kladné, tak po záporné odpovědi, nešly znovu převlíknout!!!
Takže jedeme s Filipem zpátky a ženské vyhodíme u houpaček (ještě že jich je všude dost). Protože ale mám nafty akorát tak na cestu do Edirne a zpátky, musíme ještě na benzínku, protože veselou příhodu s chcíplým autem v Turecku bych přece jenom v rejstříku zážitků mít nemusel.
Když se konečně dostáváme kolem tureckých pohraničníků s nasazenými bodáky na celnici, vypadá to nadějně – před náma je jen jeden člověk a síť je na rozdíl od loňska v pořádku. Jenže, vystihli jsme pro změnu jiný moment: celníci mají polední pauzu, která právě začala. Jak typické!
Je jasné, že ve chvíli se začnou v prostoru celnice shlukovat další a další odbaveníchtiví lidé, kteří kolem dveří u postu č. 1 rychle vytvoří nepřehledný chumel, ze kterého je patrné, že v okamžiku, kdy se celník objeví, narvou se dovnitř ti, kteří budou mít nejvýhodnější pozici. Kura, my jsme tu byli první! Turci to naštěstí s polední přestávkou nepřehánějí a celník se objevuje relativně brzy.
Okamžitě nastane správná balkánská vřava, do které se zapojujeme i my, a probojováváme se s odkazem na své historické právo brzy příchozích na 2. místo. Když dostane mladý celník pasy, začne se čehosi dožadovat a my naštěstí rychle pochopíme, že chce vidět všechny majitele pasů. A tak je rychle třeba svolat rodinu a ta se musí procpat hloučkem čekajících. Na tomto tureckém celníkovi je zejména zajímavý způsob, jakým dává razítka do pasu: zdvihne ruku téměř nad hlavu a energickým švihem dá do pasu razítkem největší bombu, kterou je materiál pasu, razítka i stolu schopen bez úhony přestát. Je radost ho sledovat zejm. při razítkování větších sérií pasů – seká razítka svižně jedno za druhým. Sice mám zafixované, že na celnicích a ve styku s důležitými úředníky by se člověk neměl smát, ale tady to nešlo – bavili se, myslím, všichni. A když se při každém úderu lehce zlekla i malá, bavil se i celník.
Ostatní posty, tedy 2 – 3 - 4 – a ještě jednou 2 jsme pak absolvovali bez potíží a rychle. Oceňuji zejm. to, že jeden z celníků si v zájmu urychlení odbavení kastrolek s jídlem přinesl na pracoviště – jednalo se o celníka na postu č. 3 (tam byl loni ten tlusťoch, co si dupal nožkou).
Zaujala mě ještě jedna věc – turecký mladík, který přijel hned po nás, a to s posledním modelem BMW. Byl to typický hezoun, který mohl okamžitě vtrhnout na předváděcí molo. Krásně voňavý, napomádovaný, hladce oholený, módně oblečený. Vždycky si vzpomenu na ty zafixované představy o tom či onom národě. Ostatně i já mám Turka ve své hlavě zavedeného jako obtloustlého pětačtyřicátníka s mohutným mastným knírem, černými kudrnatými vlasy a pohledem divocha, co jí malá miminka.
Bazar dneska není, a tak jedeme rovnou do centra. Parkujeme ve stejném obskurním dvoře jako loni a vidíme, že i Lefta je s klukama z parkingu kámoška. Kluk mi hned chce strašně umývat auto, ale to jednoznačně odmítám s tím, takhle zaprášené ho budu mít za 2 dny zase.
Jako první se jdeme najíst. Zapadneme do nějaké jídelny – bufetu (která ovšem působí naprosto evropsky) a z nabídky za sklem si dáváme od každého něco. Mezi řeckou a tureckou stravou fakt moc velký rozdíl není, některé věci jsou úplně stejné, u některých se o prvenství Turci s Řekama dohadují (a já se přikláním k tomu, že většina bude skutečně původně tureckých). Nacpeme se k prasknutí a je to moc dobré. Nějak extra levné to ovšem nebylo, od Turecka bych čekal větší láci.
Na rozdíl od loňska už vím, že do mešity se může i dovnitř, takže se rychle odděluju od tretekchtivé části naší výpravy a vydávám se do mešity Selimiye, po Mecce druhé nejvyšší na světě. Okolí je moc hezky upravené a skrze parčík se člověk dostane na prostranné nádvoří, kterému vévodí kašna, kde si Turci omývají nohy. Nejsem si jist, jestli jen před návštěvou, nebo i po ní. Asi hlavně před. Uvnitř jsou totiž na zemi všude koberce, takže u vchodu se boty musí sundat. Musím říct, že přesto, že i nádvoří vypadalo hezky, mě krása toho, co jsem viděl uvnitř, hodně překvapila.
Jde zejm. o ten obrovský prostor, který není ničím zaplácaný, velké množství světla z 999 oken (tím tisícím prý proslulý stavitel Sinan, největší to stavitel mešit, nechtěl pokoušet Alláha) a příjemnou světlou barvou kamene (nějak jsem si toho nevšimnul, ale asi to bude mramor). A po tom koberci se taky příjemně chodí. Samostatnou kapitolou je pak strop, který je nádherný jak co se barevného provedení, tak ornamentálního zpracování týče.
Vůbec, subjektivně vzato měla tahle mešita mnohem kvalitnější atmosféru, než drtivá většina tmavých nehostinných kostelů, co jsem jich za život viděl. Žádné výjevy z mučení a bičování, žádná krev a umírání na kříži, jen velký světlý prostor a příjemný koberec. Manželku pak na fotkách zaujal i ten lustr. Vylézt se po schodech (pokrytých kobercem) dá i na patro a člověk může tu krásu obdivovat shora. Přiznávám, že jsem byl moc rád, že jsem se tady tento rok vydal.
Vůbec, Edirne alias Adrianoupoli je moc hezké a upravené město (jistě, nějaké páchnoucí zátiší by se tady, stejně jako všude na světě, taky našlo). Kdysi bylo dokonce na cca 100 let hlavním městem Otomanské říše a v 18. století údajně patřilo mezi 7 největších evropských měst. My známe jenom centrum, ale prý je tady na 300 mešit a 100 fontán. Je fakt, že obojího je všude vidět dost.
Když už jsem u té estetiky, nemůžu se nezmínit o porovnání krásy řeckých a tureckých žen:
Celé to asi začalo tak, že se v létě z Řecka vrátil kámoš, který studoval archeologii. Vrátil se s poznámkou, že Řecko je plné Turků. Tím neměl na mysli jejich pas, ale vzhled. Přece jenom, měl nastudované ty původní řecké rysy a asi se mu to natolik vrylo do mysli, že při porovnání s realitou často konstatoval, že takhle Řek nevypadá.
Takže tento rok jsem si toho více všímal, a stejně jako kámoš jsem si pak mnohokrát musel říct „to je čistokrevný Turek“. S ohledem na historický vývoj tohoto regionu je to nicméně naprosto pochopitelné. Ostatně např. v Bulharsku je to mnohdy vidět ještě víc. A když to vezmeme do důsledku, tak obyvatelé české kotliny taky rozhodně nejsou čistokrevní Slované.
Nicméně srovnání krásy řeckých a tureckých žen vyznívá jednoznačně pro Turkyně. I později jsem si tento rok všimnul, že potkat hezkou holku (např. při procházení Volosem, 5. největším řeckým městem), je fakt velký problém. V Edirne to bylo o poznání lepší. Ale ten důvod je prozaický – je to dáno tím, že všechny ty ženské a holky, které dobře vypadaly, měly evidentní slovanské rysy. Opět jsem si musel vzpomenout na mého oblíbeného Waltariho a na to, jak se to tady kdysi všechno mlelo. Ostatně to, že proslulí janičáři byli ve skutečnosti tvořeni Slovany, jsem taky dlouho nevěděl.
Závěrem tohoto porovnání je ale třeba říct, že co se krásy týče, jsou na tom jednoznačně nejlíp Češky. To se vůbec nedá srovnávat. Tady to bude asi tím dokonalým, reklamní copywriter by řekl vyváženým, poměrem jednotlivých národnostních ingrediencí, zejm. pak tím správným poměrem slovanské a germánské krve.
Zašli jsme si ještě na turecké frappé (v nabídce nebylo, ale udělali nám ho) a příjemně poseděli u vodotrysků mezi mešitami a s nezbytnými houpačkami za zády. Kromě jednoho nadšeného dědy v plné síle jsem byl jediným představitelem mužského pohlaví, který byl s děckem na „peditichara“.
Co mě tady taky zaujalo, byl způsob placení – na stole nám ležel účet, a když jsme skončili, zašli jsem sami do asi 100 m vzdálené budky, ze které k našemu posezení nebylo vidět ani náhodou, a tam to zaplatili. Vzpomněl jsem na místa v Česku, kde se platí hned a na dřevo po předání zboží.
Když jsem ženským líčil, jak krásná byla mešita Selimiye, zalitují, že to neviděly taky (zejm. tchyňa vždycky musí mít všechno, co mají i jiní) a tak jsme se zašli ještě podívat do mešity, kterou jsme měli po cestě. Ta ale už nebyla nic moc, možná proto, že je přímo u křižovatky. U vchodu si ovšem ani Lefta ani tchyňa nenasadily na hlavu šátky (které se dají zapůjčit) a Alláh za toto troufalé chování ztrestal tchyňu tím, že jí nějak ztratil brýle. Alláh akbar! A Mohammed je jeho prorokem!
Cesta zpátky už probíhala v klidu. Aha, na jednu věc jsem zapomněl – když jsme přišli na parkoviště, zářilo auto čistotou. Ten vůl mi ho fakt umyl! Ke všemu požadoval 6 + 2 €, a to přitom myčka všude v Řecku stojí cca 3 €. Začal jsem se nahlas velmi výrazně rozčilovat a Lefta mu jenom přeložila to, co mu muselo být ihned jasné, totiž že dostane jenom 2 € za parkovné. Asi to jenom zkoušel, protože to přijal v klidu a my jsme s umytým autem opouštěli Turecko. Stejně ho za 2 dny budu mít zaprášené úplně stejně.
Mimochodem, když jsem hledal nějaké reálie na netu, na tureckých stránkách Edirne jsem si uvědomil, že vlastně umím i nějaká turecká slovíčka – třeba Pazarkule, neboli celnice (či hraniční přechod). Dokonce jsem našel i foto. A gümrük jsou asi hodiny.
Večer se ještě definitivně s Máriem domlouváme na detailech zapůjčení baráku v Amaliapoli a na zádrhelech, které se objevují – Mário je totiž bez elektriky, a tak nám dá druhé klíče, které jsou od vedlejšího domku jeho bráchy. Prý to bude v klidu, nikomu nic nevadí. Přes týden tam stejně nikdo nebude, brácha s rodinou tam byl celé léto (bydlí ve Volosu), ale teď už začíná škola, a tak se tam objeví možná jenom o víkendu, ale spíš ani to ne.
Zítra nás teda čeká dlouhý přesun Orestiada – Soluň (kde vyhodíme Filipa) – Amaliapoli; skoro 700 km.
<<< Fonias a vykopávky Amaliapoli, Volos >>>