Řecko 2006
Přípravy
Letošní rok je v mnohém jiný, než ty předchozí. Poučen loňskými zkušenostmi, kdy mi osud předvedl, že přílišné těšení se a myšlenky na budoucnost budou v rámci zákona zachování rovnováhy vykompenzovány extrémním tlakem vnějších okolností jenom proto, abych pochopil, že je třeba být v přítomnosti a ne se těšit na odjezd, jsem se tentokrát raději ovládal a dovolenou nechával až na čas odjezdu (to je ale souvětí! Přímo pro diktát!). Bylo to o to lehčí, že fofry jsem měl i tak. Prostě klasika.
Nevýhodou ale bylo, že jsem všechno nechával na poslední chvíli a odjížděl jsem s pocitem, že jsem určitě na něco zapomněl. Na druhou stranu jsme ale odjížděli v klidu a bez emocí – manželka na tom byla stejně.
Stejně jako loni vezeme i tchyňu, avšak po loňských neuspokojivých výkonech byla degradována z navigátora na pečovatelku. Ovšem negativa se projevují i v této funkci – její čupřina je neustále uprostřed zadních sedadel a zejména manželka si stěžuje, že když se podívá do zpětného zrcátka, tak tam nic jiného nevidí. Mě zas pro změnu kope do zad. A vymlouvá se!
Změnou je i to, že vyjíždíme novým autem, je to sice taky Oktávka 1,9 TDi, ale teď navíc kombík. I přesto obligátně odmítám s poukazem na překročení přidělené kvóty tchyni naložit zavazadla. Má největší tašku ze všech, a to s jídlem. Ona tahá i pecny chleba a několik houskových knedlíků!!! Toš je to normální?
Pátek 1.9.2006, 1. den, odjezd
Jinak jde ale vše podle plánu – dokonce vyjíždíme pouze s 30 minutovým zpožděním! Jsem celkem rozhodnut nelámat si tentokrát tolik hlavu s dodržováním rychlosti – nikde jinde než v Česku mi totiž body nestrhnou.
V Bratislavě se tentokrát pořádně dívám, protože na bratislavský hrad tento rok zvědav nejsem, a i tchyňa přijala degradaci a nesnaží se mě vmanipulovat na odbočky vedoucí na Liptovskou Maru či obecně vždy úplně jinam, než chceme. Má stejně vzadu dost zábavy s malou.
Slovenskou dálniční známku kupuju už na benzínce v Česku, maďarskou pro změnu hned na hranicích. Za hranicema mě střídá manželka, abych si mohl trochu odpočinout. Je to na můj vkus sice trochu brzo a určitě teda neusnu, ale aspoň se nemusím soustředit. Zkouším to i s podřimováním, ale neustále mě ruší výrazné změny rychlosti. Když začne manželka brzdit, nedá mi to a otevřu oči abych zjistil, co tak strašného se na cestě. Nikdy se neděje nic. Po nějaké době to vzdávám a sleduju nechtě jízdu mé choti. Dalo mi to hodně, zejm. v tom smyslu, že teď už více chápu naprosto iracionální chování mnohých řidičů na našich silnicích. Po cca dvou hodinách jízdy (v Budapešti) to vzdávám a přebírám řízení. Dal jsem si však závazek, že nutně musím do cestopisu zapracovat Poznámku k ženám za volantem. Tu jsem taky košatě zpracoval, ovšem když si ji manželka přečetla, tak se se mnou půl dne nebavila. Tak to tady raději nebudu dávat, i ostatní ženy by se na mně jistě … naštvaly.
Jednu perličku si ale neodpustím:
Když jela manželka chvilku rychle, chvilku pomalu a neustále jsme předjížděli stejná auta a ona zas za chvíli předjížděla nás, nebo když jela v levém pruhu stejně rychle jako auta v pravém („to auto za mnou stejně nejede rychle“), tak mi na mou otázku, proč nejede plynule, ale neustále mění rychlost odpověděla, ŽE JEDE ZA TÍM ČERVENÝM AUTEM!!!
Perlička č. 2: zde jsou výmluvy manželky, které mi předložila teď, když si přečetla mou cenzurovanou verzi:
- dals' mi novou oktávku a furt "dus to, dus to!" a chtěls' po mně, ať jedu 160!
- a eště jsem musela furt sledovat tu blbou spotřebu.
- a když jsem se podívala dozadu, tak jsem místo stavu na silnici viděla babčinou hlavu! A navíc se na mě křenila jak blázen!
- a to nejsou žádné výmluvy, to je pravda!
Ale mezi náma, ona manželka nejezdí špatně, akorát já jezdím moc dobře. A mimochodem, jsou i výjimky, jako např. (shodou okolností) moje ségra, která umí couvat pouze s pomocí zpětných zrcátek (!!!). A naopak někteří chlapi jezdí taky strašně.
V Budapešti opět dávám pozor, abychom správně sjeli na obchvat A0. Měl jsem sice po Maďarsku naplánovanou rychlou jízdu (160 km/h), ale provoz je dost hustý, a tak se musím spokojit s nižší. Ovšem díky tomu, že Maďaři dostavěli dálnici až k hranicím, jsme i tak na maďarsko-srbských hranicích dříve, než jsem předpokládal. Všechno jde rychle, žádné zdržení, srbský celník dokonce nechce ani vidět zelenou kartu.
Loni bylo za hranicema plno policajtů, takže jedu opatrněji, ale na druhou stranu si jakožto řidič, jehož pozornost je vybičována díky právě zavedenému bodovému systému, docela věřím a ani nepřipouštím, že by mě mohli chytit. Policajti ale tento rok nikde moc vidět nebyli. Opět se snažím i zavěsit za jiná auta, ale nikdo nejede moc rychle! A tak dochází k paradoxní situaci, kdy se po určitém vyčkávání často stávám sám „vůdcem smečky“ a ostatní visí za mnou. Mnohý je však setřepán. Pravda, někdy se i nějaký „vůdce“ objeví, ale je to spíš výjimečně. Toho bílého tranzita s vídeňskou značkou jsem si v té předjížděcí šarádě neměl nechat ujet! V Bělehradě mám chvilku pocit, že jsme předjeli odbočku a jedeme moc do centra, ale to se mi jenom zdálo. Jsou tady ale zase rychlejší řidiči a za jednoho se zavěšuju, ale ten mi zas pro změnu odbočuje na Požarevac. Věčná škoda!
U Niše se už začíná stmívat, odbočujeme na Sofii, dávám zase pozor, protože tady taky bývával údajně radar, ale vše je čisté. Za chvíli ale vidím známou siluetu policejního Peugeota a na chvíli mě zamrazí. Naštěstí ale jen upozorňují na objížďku, která se srbsky řekne OBILAZAK. Ihned je překřtěna na oblizak. Vrací nás zpátky po vedlejší směrem na Niš, ale pak se zase otáčí správně na východ. Cesta není nic moc, je to dost děravé, místy není ani asfalt, je to sama zatáčka, ale naštěstí tady v sobotu v noci nejede skoro nic, takže to není tak zlé. Akorát v protisměru párkrát potkáváme menší kolonu táhnoucí se za autobusem nebo náklaďákem a já jen tiše polituju trpící spolusoudruhy řidiče, kteří nemají příliš šancí na předjetí.
Ani na bulharských hranicích nejsou žádné zásadní problémy – zdá se, protože tu stojí jen pár aut. Když jsme stáli ve frontě, všimnul jsem si i budky „zelené karty“ a přemýšlel, jak to jako funguje. To mě v budce rovnou pojistí nebo mi dají jen zelený papír?
V průběhu roku mě sice párkrát napadlo, jestli až se dostanu na řadu, celníkům rovnou nenasypu do okýnka všechny ty papíry, které po mně loni chtěli, nebo si zase zahrajeme dávej-ber, ale nakonec to končí tak, že mu dám jen to, co chce. I tak ale opět trvá hodinu, než se dostaneme na řadu! Oni si snad dali socialistický závazek, že pod hodinu nikoho neodbaví. Mohli by si možná dát nad celnici hned pod nápis BULGARIA ještě transparent „ZÁVAZEK ODBAVOVAT HODINU A VÍC SPLNÍME A PŘEKROČÍME“. Dnes je to pro změnu tím, že je otevřeno pouze jediné okýnko. Kupodivu se i letos objevuje problém (oni vždycky něco vyčmuchají) – v zelené kartě není datum. Aby bylo jasno zelené karty mám dvě: takovou tu průkazku (tam datum je) a ten lístek se seznamem zemí (ten, o kterém mi náš správce říkal, že ji nebudu potřebovat). Na lístku není datum, na kartičce pro změnu není SPZ. To ale není předmětem sporu, mu vadí, že tam není datum. Ihned mě posílá do budky podlého kšeftu se zelenými kartami. Už chápu, proč ji tam mají, slabší povahy to asi vzdají. Snažím se mu vysvětlit, že ty dva papírky jsou to samé, akorát je na každém jiný typ informací. Nakonec na něho kupodivu zabere argument, že je na obou stejné razítko. Asi i argument, že je to auto staré jen pár dnů, zabral. Nakonec si kartu kupovat nemusím. Papír potvrzující, že můžu řídit služební auto po mně tento rok nikdo nechce. Jo mimochodem, je tady v noci celkem kosa, tak jen doufáme, že v Řecku nebude taky.
V Sofii jsme loni jeli do centra, tento rok se navádím sám, tak hned na začátku vidím odbočku doleva „Svilengrad, Istanbul“, přibrzdím, abych se přesvědčil, ke křižovatce jedu pomaleji a hned ke mně přichází 2 metrový cajt, zastavuje mě a čumí a nic neříká. Jako kdybych to měl být já, kdo začne mluvit! Nakonec se pozdravíme, on se mě na něco zeptá, já mu odpovím, že nerozumím a tak se ptá, jestli umím rusky. To naštěstí umím, a tak po mně chce jen řidičák a dále už se bavíme jenom o tom, kam jedeme a kudy tam. Nejdřív si myslí, že jedeme do Svilengradu (prý tam mají výborné arbůzy – melouny), ale pak mu vysvětlujeme, že jedem do Řecka. To ho zas zajímá, proč nejedeme na Kulatu, tak mu zas musím říct, že tam máme rodinu. Dá mi zpátky řidičák a jedeme. Fakt by mě zajímalo, jak by to probíhalo s Němcem. Policajt sice vypadal v pohodě, ale znalost ruštiny je tady fakt velkou výhodou. Vzpomínám na naši mladou ruštinářku ze základky, které jsem se kdysi provokativně ptal, proč se neučíme angličtinu, která je světovým jazykem a kterou se domluvíme všude na světě, a místo toho se musíme učit nesmyslný jazyk, kterým se nedomluvíme ani ve východním Německu. Chudák tam kupila nějaké argumenty o tom, že i ruština je už světovým jazykem, kolik milionů lidí ji na světě používá, že mnoho odborné literatury je psáno v ruštině…. Určitě by netušila, že jedním z podstatných výhod ruštiny bude: lépe se domluvíte s balkánskými celníky a policajty – a ti vás pak budou více respektovat.
Jinak jsem úplně zapomněl, že hned za Sofií začíná dálnice. Cesta jde hned o poznání líp, s dodržováním rychlosti se tolik nezatěžuju, mám totiž pocit, že tady nemají kam se postavit a kde to vybírat. Na místech, kde to hrozí, jen dám nohu z plynu.
Když dálnice končí, vystřídá mě na závěrečný úsek (cca 150 km / 2 hod) manželka. Loni mi tahleta část připadala nejúnavnější, a tak jsem rád, že to nemusím absolvovat znova. Usnout se mi sice nepodaří, ale i tak si hodně odpočinu. Zdá se mi, že mimo dálnici jede manželka mnohem líp a já nemám vážnějších výhrad (to je pochvala). Sama na to říká, že jí to taky mnohem víc baví – když nemusí jet jenom rychle.
Itinerář je nakonec dodržen, ba překročen – s tím jsem vcelku počítal, ale raději jsem bral v úvahu i střízlivější variantu.
Sobota 2.9.2006, 2. den, v Řecku
V 9 ráno jsme u Lefty, uvažujeme, jestli jet k ní domů nebo do kšeftu, ale pro jistotu se stavíme nejdříve do kšeftu, který je po cestě a je už otevřeno. Celkem se divím, že Lefta je s ohledem na svou morálku v kšeftu už pár minut před devátou. Pak nám ale dojde, že je tu vlastně o hodinu víc.
Pokecáme, odborně zhodnotíme nový image Kristini a její váhu a pak se jedeme vybalit k Leftě domů. Za tímto účelem od Lefty obdržím RŮŽOVÝ klíč od vchodu. Na barvě tohoto klíče mě zaujalo zejména to, že mi nepřipadá moc růžový, ale spíš červenohnědý. Jsem ale zvyklý na to, že i s manželkou se na mnoha barvách neshodneme, nejvíce na tom, co je ještě šedá a co už černá, a tak tentokrát nic nenamítám a jedeme. U vchodu ovšem zjišťuju, že námitky by byly zcela na místě a jedu zpátky - klíč samozřejmě nepasuje.
Jedu teda zpátky, předkládám Leftě klíč a žádám o udání barvy. Pochopitelně se spletla, ale tomu se vůbec nedivím, protože to je prostě u téhle famílie normální. Řeckou mentalitou je to pak ještě multiplikováno.
Když se se správným klíčem vracím zpět, potkám Mičose. Na té křižovatce měl sice přednost, ale velkopanským gestem řeckého mangase mi velkoryse dal přednost on. Teprve pak jsem si uvědomil, že to byl vlastně on.
Pak se jdeme prospat, já spím od 11 do 17 a jsem vyspaný. Sedíme na terase a počasí se začíná výrazně zlepšovat – je zcela jasno a když člověk sedí na slunku, je mu dost vedro. Zas tak zlé to určitě nebude.
Z jiného soudku: hned co přijedeme, poznávám, že Řecko teď žije jedinou věcí: Řekové porazili v basketu Dream Team USA a zítra budou hrát finále se Španělskem. Takže se naučím nové slovíčko: Chrisos = zlato. A taky jsem si musel vyfotit kultovní „okýnka“.
Druhou kauzou je nějaký kluk z Verie, kterého snad ubili nebo zabili stejně staří kluci a pak ho hodili někam do stavby. Ten kluk byl Rus, hrál dobře basket a na klavír a pro ty, co to udělali (Albánci, Rumuni a Řeci), to byl šprt. Jede v tom asi i nějaký dospělý a ohrožuje to nějaké lidi, kteří mají zájem na tom, aby se to nevyšetřovalo. Mladí mezitím x krát změnili výpověď a teď se to pořád vyšetřuje. V televizi je to non-stop.
Bavíme se taky o počasí. Ještě v pátek mi Lefta říkala, že sice byly čtyřicítky, ale teď že se ochladilo a je zima. Tím myslí teploty jen přes 20. Řekové teď večer málem nosí zimní bundy, ale Mičos tvrdí, že v pondělí má už zase být 30. To by nám stačilo. Večer ale jak v turecké, tak řecké předpovědi vidím, že 27 má být i zítra. Ale stejně – člověk si nevybere: na Krétě, kde je „počasí zaručené“ má být stejně jako na severu 27 a nejtepleji (30) je v Patře, Lamii a na Rodosu.
K večeru zajdeme za Žofkou a pak na voltu. Malá usnula a tak z toho nic nemá. Na platiji jsou v kavárních všude samé obrazovky, a tak sleduju lopotný výkon řeckých mistrů Evropy v zápase proti Moldavsku. Doufám, že Řekové na ME nepostoupí! Na ten jejich „fotbal“ se nedá dívat! Typicky slepený řecký gól nakonec dá mně do té chvíle neznámý Liberopoulos. Díky tomu, že jeho jméno jsem pak slyšel pokaždé, co jsem se přiblížil k televizi, jsem si ho ale rychle zapamatoval.
Na atmosféře dnešního dne oceňuju 2 věci:
Možná díky tomu, že jsem neměl čas myslet na dovolenou (tzn. nebyl zde přesah ze současnosti do budoucnosti) teď vůbec nevím o tom, že jsem byl ještě včera v práci (tzn. není zde přesah ze současnosti do minulosti).
Druhá skvělá věc je to, že jsme přijeli dostatečně brzy, takže sobota není (tak jako např. loni) promarněným dnem, kdy jsem akorát spal.
Pokud bude zítra hezky (ve zprávách tvrdí, že bude 27 °C), tak pojedeme k moři. Kromě toho taky potřebujeme zjistit, jak jezdí trajekty na Samothraki.
Neděle 3.9.2006, 3. den, pláž Makri, Alexandroupouli
Ráno nás budí malá, která řve jak tur – tedy, ona ve skutečnosti zpívá. K něčemu je babka dobrá – ráno ji vždycky vyfasuje a manželka se tak aspoň může vyspat.
Venku je krásně bez mráčků a tak pojedeme „k mořu“, jak říká malá. Jenže tak rychle to zas nepůjde, přece jenom, kromě mne jsou tu už jenom 3 ženské + malá. Když o půl dvanácté vyjíždíme a Lefta zjišťuje, kolik je, upřímně se diví: teprve? Tak to máme dobrý čas, já vždycky vyjíždím v jednu.
Na pláži je lidí dost málo (oproti loňské neděli), přece jenom, ještě včera byla „zima“ a kromě toho dnes Řecko žije zápasem se Španělskem. Všichni máme strach vlézt do vody, protože bude určitě studená, ale když už v ní jsme, všichni se divíme, jak je teplá. Mně dokonce připadá, že je snad nejteplejší za celou dobu, co jsme v Řecku kdy byli. Manželka se vyhřívá v písku, malá do vody zatím moc nechce, ale snad jí to přejde a zvykne si. Z moře se zvedá náš zítřejší cíl – Samothraki.
Pak jedeme do „traktoria“ (jak jsem překřtil cestovní agenturu) zjistit, jak nám zítra jede trajekt, ale kancelář je zavřená. Na dveřích ale na jízdním řádu vidíme, že zítra to jede až v 15.00, takže na Samothraki budeme relativně pozdě, ale aspoň ráno všechno stihneme a zajdeme udělat do Lidlu nákup na následující týden.
Celý den nedělám nic jiného, než že čtu tchynin dárek Leftě – Drsný střed Evropy, aneb 27 příběhů z našeho středověku. Aspoň si osvěžím znalosti, které se mi už pozvolna vytrácejí z paměti.
<<< Poslední dny a Turecko Trajektem na Samothraki >>>
Komentáře
Přehled komentářů
Právě že díky tomu, že manželka mluví řecky, mě to vůbec nenutí se řečtinu naučit. Dříve jsem si pořád dával v tomto směru předsevzetí, ale letos jsem už pochopil, že se k tomu nedokopu, protože to není nutné.
Samozřejmě, že ale nějaké věty dám dohromady, a můj "problém" je pak v tom, že jako správná opice mívám i docela dobrý přízvuk a výslovnost, čímž nutím lidi myslet si, že řečtinu skvěle ovládám a v reakci na to na mne začnou chrlit... A pak přichází chvíle pro prohlášení "demmilao ellinika".
děkuju za skvělé pobavení
(phoebe, 7. 11. 2006 18:37)Opět skvěle napsané. Už jsem se nemohla dočkat letošních zážitků. Jen dotaz - pochopila jsem, že vaše žena vládne řečtinou, vy už taky ?
-> ženy za volantem
(admin, 23. 10. 2006 16:12)no, já ten mýtus vidím denně na cestách. Ale raději bych to dále nepitval.
ženy za volantem
(daniel, 20. 10. 2006 20:51)myslím, nejsou obecně horší nebo lepší než muži, to je mýtus. Záleží hlavně přece na tom, kolik toho řidič najezdí, na zkušenostech. Otázka je jestli žena-řidička má např. k dispozici svoje auto, kterým jezdí každý den (nebo aspoň několikrát týdně), jezdí nejen po vesnici/městě ale i po dálnici, umí si natankovat benzín atd. Některé moje kolegyně neumí tankovat- protože to dělá vždycky manžel.... Nejhůř jezdí sváteční řidiči...........:=DD
zdravím
(Lucie, 20. 10. 2006 13:33)ahoj p. V. :-) opravdu slibný začátek, už se těším na pokračování tvé další krásné dovolené.
-> Pekny zaciatok
(admin, 16. 10. 2006 11:35)úplně nejlepší je, když se v těch okýnkách dohadujou a mluví 4 najednou. Škoda, že nemají možnost vylézt a dát si do držky - schopni by toho byli.
Pekny zaciatok
(Batty, 15. 10. 2006 9:04)
Precital som si vsetky Vase cesty a su super napisane. Tento rok som mal aj ja na apartmane v Grecku televiziu a strasne som sa smial, ked davali tie diskusne relacie, vzdy tam bolo minimalne 5 ludi a zaujimavo sa rozpravali :))), tiez bol dobry hudobny kanal kde davali cely tyzden stale tie iste 4 pesnicky dokolecka.
Dik.
-> děkuju za skvělé pobavení
(admin, 8. 11. 2006 23:19)