Čtvrtek 8.9., 13. den, přejezd na Lefkadu
Ráno nás ještě odchytí domácí a pozve na kafe s bábovkou. Celkem jsem to čekal.
Manželka už u nich nahoře několikrát byla, já teda ještě ne a musím říct, že to tam měli zařízené skvěle. Seděli jsme na terase a ten výhled ...
Ptal jsem se na plno věcí, které mě zajímaly, buď jsem s dědou mluvil německy nebo přes manželku řecky.
Jako první mě zajímalo, jestli si bábovku přivezli z Německa, nebo byla scénka s „bublavkou“ v Mojí tlusté řecké svatbě jenom zpestřením, které se nezakládalo na realitě (nebyla, bábovku se naučili dělat v Německu).
Pak jsem chtěl vědět, jak dlouho tam jsou. Bylo mi řečeno, že přijíždějí v květnu a do Stuttgartu, se vracejí až po sběru a lisování oliv, takže někdy na konci října.
V Stuttgartu celý život makali, mají tam děti, tak proto tam přes zimu žijí.
Chválil jsem dědovi barák a ptal se na detaily a bylo mi řečeno, že:
- pozemek koupil někdy v roce 1981
- přijel z Německa s markama a Řekové mu mohli ruce utrhnout
- někdy v roce 1983 už stál barák
- tehdy to byl jediný barák u téhle pláže
- k baráku v první řadě u moře patří i pozemek vzadu, kde pěstuje olivy
- dneska už pozemky přímo u moře skoro nejsou
- a i tak jsou šíleně drahé
- soused, který stavěl 2 roky zpátky, dal za 1 000 m2 150 000 € (nebo naopak? 100 000 € za 1 500 m2? No to je fuk, i tak je to dobrá palba)
Chválil jsem dědovu prozřetelnost a říkal, že kdyby to samé udělali v té samé době Mičos s Žofkou (a tehdy měli peněz dost, 3 hospody v Hamburku), místo toho, aby stavěli nahoře v Orestiadě, mohli jsme dneska jezdit k moři a ne do Orestiady. Děda sám říkal, že i on pochází z Komotini, a že strašně hodně lidí kdysi odešlo z Thrákie (do Německa hlavně, předpokládám), všichni tvrdili, že se vrátí a vrátil se jen málokdo.
Měli to tam udělané fakt dobře: nahoře obrovský byt s dokonalým výhledem, dole 5 menších apartmánků a jeden větší. Berou německý důchod a kromě toho mají i příjmy z ubytování, takže kdyby nic jiného, tak jim to zaplatí aspoň veškeré výdaje spojené s tímto barákem (bych řek‘).
Ptáme se ještě, kde je po cestě Lidl (je v Nikitas) a jestli není po cestě na Soluň nějaká finta (není) a děda nás celkem „potěšil“ úvahou, že na západě u Jónského moře bývá větší zima. Sám jsem fakt zvědavý, jaké bude na Lefkadě počasí.
Odbočka k Řekům coby zdroji informací:
Když jsme přijeli do Pigadaki a ptali se ženské (domácí), jaké má být počasí (bylo zlehka pod mrakem), tak nám místo odpovědi popsala aktuální stav (asi netušila, že to sami vidíme) a když jsme se doptávali, jestli nezná předpověď, tak místo toho vyslovila jakési přání ve formě tvrzení „no ták a ták, však bude dobře, teď trochu fouká větřík, hezky bude!“.
Vzpomněl jsem si na článek o Číňanech (a platí to myslím pro Asiaty obecně), že místo toho, aby vám řekli pravdu, vám raději řeknou to, co čekají, že očekáváte, nebo co vás nejvíce potěší. Konec odbočky.
Nakonec jsme se rozloučili, ještě jednou jsem jim to pochválil a slíbil, že pokud tam ještě přijedeme, určitě se ubytujeme u nich, protože se mi to moc líbilo. Manželka nic slibovat nechtěla, ale mě se tam fakt moc líbilo.
Oproti předpokladům se náš odjezd pochopitelně opozdil, a tak budu muset přes Pindos asi dupnout na plyn a nebrat ohledy na žaludky cestujících vzadu. Vydali jsme se na sever, pobřeží bylo moc hezké, městečka u moře taky. Sithonia skutečně stojí za návštěvu.
Musím v této souvislosti přiznat, že na dovolené se mi strašně líbí i to cestování. Přijet někam a trčet tam nevím jak dlouho, by mě teda fakt nebavilo. A tak jsem se zase těšil, jak se hezky projedeme a uvidíme nová místa plus ta stará, která se mi při cestě před 2 roky vryla do paměti:
- „altánek“ s pramenem za Grevenou, kde jsme posvačili Brie v Greveně zakoupený
- to místo, kde jsem na serpentinovitém úseku přes Pindos předjel kolonu tak, že jsem vjel do protisměru na jakousi šílenou jednosměrnou dřevěnou lávku a vrátil se zpátky do pruhu těsně před autem, které jsem měl v mrtvém úhlu a které na mně patřičně troubilo. Kolega (jehož auto jsem řídil) s přítelkyní vzadu tuto dopravní etudu strašně těžce rozdýchávali a musel jsem jim pak několikrát vysvětlovat i standardní úkony (např.:“toto auto jsem v této nepřehledné zatáčce klidně předjel proto, protože se neustále dívám na cestu a tudíž vím, že se v následujících 3 zatáčkách už nějakou dobu neobjevilo v protisměru autu, takže se proti nám nemůže vyřítit ani z této zatáčky, pokud by ovšem nebylo odstavené někde za bukem a zrovna se nerozjelo“.). Dodnes netuším, co ta lávka vlastně znamenala (v tom zmatku jsem si to nějak nestačil všimnout).
- Sjezd od Ioanniny nádherným údolím, po levé straně řeka s platanovým hájem, kolem cesty kvetoucí oleandry.
Po cestě jsme nabrali naftu, Němec s novým Volvem a přívěsem mě pozdravil (asi jako kolegu turistu) stavili se v Nikitas v Lidlu, doplnili zásoby (retsina, voda, nanuky, ovoce atd.) a jeli dál. Předloni jsme se ze Soluně nějak nemohli vymotat, protože jsme jeli z centra. Bydleli jsme totiž asi 3 dny v Soluni v bytě bratrance+sestřenice, ovšem 2 dny z toho jsme strávili výšlapem na Olymp. No a při odjezdu jsme se nějak nemohli trefit na ten jejich okruh. Tentokrát šlo vše hladce a bez zácpy a komplikací jsme dojeli za Soluň, kde jsme odbočili na VERIA-KOZANI.
Počasí bylo stejné jako vždy, když jsme se přesunovali, tzn. tak nějak pod mrakem – což je pro cestování dobré. Čím víc jsme se ale blížili k Pindosu, tím bylo víc a víc zataženo. Někde v rovinách před Grevenou se připomenulo několik elektráren, na které jsem si taky vzpomněl coby adepty na nejškaredější místo Řecka. Dojem byl umocněn i tím zakaboněným počasím. I přes moje protesty jsme se zastavili v Greveně koupit něco k snědku (pita apod.) a při průjezdu městem jsem poznal, že je to skutečně ono místo, kde jsme zastavovali i předloni. Zaparkovali jsme dokonce na stejném parkovišti za centrem, ovšem furnos (pekárnu) z předloni už asi zrušili. Chvilkama i krápalo a já jsem začal mít mírné obavy o počasí na Lefkadě.
No a pak následoval osudová chyba – bláhově jsem uvěřil cedulím, které už v centru ukazovaly doprava na Ioanninu. A přitom by to celkem mělo odpovídat, protože před Grevenou se „obchvat“ zatáčel doleva, tzn. při cestě zpátky by cesta na Ioanninu měla skutečně být někde napravo. Potíž byla v tom, že na výjezdu z města byla nesmyslná cedule ukazující opět někam doprava, a já jí uvěřil. Věděl jsem sice, že za Grevenou široká cesta končí, ale stejně se mi to nějak nezdálo. V nějaké vesnici jsme se ujistili, že jedeme blbě a tak jsme to otočili a jeli zpátky... Celkově jsme v Greveně ztratili minimálně hodinu. Nezávidím cestujícím na zadních sedadlech následující úseky... Manželka kromě toho zapomněla podat dítěti i sobě Kinedril, malá byla naštěstí celkem v klidu.
Na to, jak ta cesta dále vypadala (samá zatáčka) jsme měli celkem štěstí, protože provoz nebyl nijak hustý a vždycky se mi podařilo případnou překážku v podobě autobusu, náklaďáku či jakéhokoli pomalu jedoucího auta rychle předjet. Akorát ty prázdné náklaďáky, co tam staví novou dálnici, jezdily jak hovada! Ty byl fakt problém předjet, protože tyhle cesty evidentně hodně dobře znali a rovné úseky jezdili jak šílení. Když jsem jednoho takového předjel, tak jel na rovném úseku dokonce nalepený za mnou a setřásl jsem ho až v zatáčkách. Je třeba ovšem říct, že i tak jsem se krotil a zatáčky vybíral relativně slušně. I přesto manželka vzadu úpěla.
V Ioannině jsem dostali chuť na gyros. Zcela v duchu řeckých dopravních zvyklostí jsem tedy zastavil na rušné cestě vedle už zaparkovaných aut u krajnice (tzn. stál jsem v cestě) a to hned u výjezdu z vedlejší a těsně před semafory, takže jsem na naše poměry dost bezohledně blokoval dopravu. Je třeba ovšem připomenout, že už jsme byli v Řecku skoro 14 dní a tak jsem se stačil zcela helenizovat.
Dopraví odbočka: je fakt zajímavé, že jenom jsem přejel Bulharsko-Řecké hranice, okamžitě ze mě opadl veškerý ostych a naprosto bezstarostně jsem zapomněl na veškeré pravidla silničního provozu a jel prostě citem. Tzn. když nic nehrozí, tak v klidu výrazně překročím rychlost, ovšem když mám pocit, že by z téhle či oné uličky někdo mohl vyskočit a spadnout přímo pod kola, tak zase jedu pomalu i kdyby tam byla stovka.
Zajímavá byla první zkušenost z předloni. Jedu si tak v klidu nad ránem na úseku Kulata-Soluň, když v tom se za mnou vynoří auto a šíleně na mě bliká. Pak další... Až za nějakou dobu mi došlo, že i přesto, že byla cesta v protisměru volná, a dokonce i čára byla přerušovaná, tak se od pomaleji jedoucího auta vyžaduje, aby vypadlo z cesty do odstavného pruhu a nezaclánělo. Musím říct, že jsem si na to hodně rychle zvykl a kvitoval pak fakt, že plynulost jízdy je takto mnohem větší. Stejně tak i směšnost dvojité plné čáry mi byla jasná hodně brzy...
Takže když jsme přijeli tento rok, okamžitě jsem začal s radostí řídit správně řecky. A i parkovat.
Říkal jsem si, že stejně tam nebudu stát dlouho, jenom vezmu gyros a jedeme. Jenže ouha! Byla ještě siesta a děda-číšník v klidu spal na gauči v lokále. Celkem jsem se divil, že mě neposlal do pryče a vstal. Gyros ovšem nebyl hotový, tak jsem musel počkat, až se maso trochu opeče. Gyros tam měli nejlevnější v celém Řecku, ale už si nevzpomínám, kolik stál. 1 €?
Z Ioanniny už se cesta začala normalizovat, tzn. serpentiny se začaly vytrácet a za nějaký čas jsme už jeli zase po normální rovné cestě. Mírnou komplikací byl až vjezd do mořského tunelu v Preveze. Za prvé jsem pořádně nevěděl, že druhá strana se jmenuje Aktio, a za druhé jsem musel několikrát jet tam a zpátky, abych pochopil, že chci-li vjet do tunelu, musím na kruháku jet do zdánlivého protisměru (značení na cestě skoro neviditelné, takže jsem měl fakt pocit, že jsem v protisměru). Vzpomněl jsem si, že stejné martyrium jsme už absolvovali předloni, nějak jsem si ale nemohl vzpomenout, kudy jsem nakonec jeli.
Z Aktia je to už na Lefkadu jen cobydup (to je takový překladatelský oříšek), most byl opět dole a protože čas nebyl nijak oslnivý, rychle jsme zamířili ke starým známým.
Zjistil jsem, že Lidl už se proexpandoval až sem, a že jsme se tudíž v Nikiti ani stavovat nemuseli, ale to je poučení až pro příští sezóny.
Naše staré místo, tj. apartmány Panorama v Mikros Gialos, jsme našli bez nejmenších problémů; když jsem dojížděli, začalo se už mírně šeřit. Při příjezdu jsme dokonce potkali nějaké (evidentně) Čechy na skútrech, protože kdo jiný by nám, obyčejným lidem, asi tak bezdůvodně mával?
Už po cestě přes ostrov bylo více než zřejmé, že tady sezóna ještě rozhodně neskončila. Byla to velká změna jednak oproti Sithonii a taky oproti stavu z předloni, protože tehdy bylo 14 dní po zemětřesení... Přiznávám, že jsem měl docela obavy, aby Panorama nebyla plné. Je fakt, že v dalších apartmánových domech Eptanisa by nějaká další místa k ubytování určitě byla, takže bychom tam něco určitě sehnali, ale já jsem chtěl jenom tam!
Přijedeme teda tam, já s hrůzou zjišťuju, že garáž, která byla předloni prázdná, je teď úplně plná, a jdeme za majiteli. Říkáme, že chceme zase ten apartmán přímo u moře – a naštěstí je tam volno. Máme dokonce na výběr a kvůli výhledu volíme 1. patro. Předloni jsme bydleli o patro výš v mezonetu. Za apartmán chtějí 35 €, na náš dotaz na 30 € slyšíme: OK. Tak říkáme taky OK a můžeme si vydechnout. Potom jsem ještě manželce „vyčetl“, že mohla nahodit i nižší cenu, s čímž souhlasila, ovšem s 30 € jsme počítali v té optimistické verzi předpokládaných nákladů, takže jsme byli naprosto spokojeni.
Výhodou tohoto místa je, že tady nejezdí moc cestovek a je tady klid (nevýhodou je, že večer se tady nedá provozovat žádná "volta", i když 2 nebo 3 taverny tady jsou). Např. v diskuzi o Řecku o tomhle místu nepadlo nikdy (pokud vím) ani slovo. Naštěstí – Lefkada je aktuálně dost profláklá, tak bude jen dobře, když zůstanou místa, kde bude trochu klid.
Musím přiznat, že když jsem později ve Vassiliki viděl ceduli půjčovny aut komplet v češtině, byl jsem docela znechucen. V takovou chvíli mám vždycky pocit, že je třeba co nejrychleji utéct a hodně dlouho se nevracet. Vzpomínám na jednu mladou Němku, která mi kdysi ve Španělsku s hrůzou a znechucením říkala, že „tady normálně potkala holku od nich z městečka!!!“. Tenkrát jsem to moc nechápal, teď už jo.
Na Lefkadě hodláme strávit 6 nocí, hned zítra je v plánu Egremni. Západní pláže jsme totiž předloni neviděli, teda konkrétně Egremni a Porto Katsiki, protože se tam po zemětřesení (prý) nedalo dojet, a kromě toho nám to místní nedoporučovali. Ale jednu noc jsme spali na Kathismě na pláži a druhou noc vedle Agios Nikitas u zuřivého militantního Řeka. Jeho nedobré povahové vlastnosti a taky fakt, že jeho apartmány neměly kuchyni, byly příčinami toho, že jsme se pak přesunuli sem.
Aha, úplně jsem zapomněl - počasí nám skutečně přálo! Už když jsme opustili Pindos, začalo se vyčasovat a dole pod kopci už bylo krásně - a teplota lezla furt vzhůru i přesto, že se blížil večer. Na Lefkadě bylo večer 27 °C a ubytovatelka nám oznámila, že teď mají už delší dobu kásně. Tak doufáme, že jim (nám) to vydrží!
Náhledy fotografií ze složky Mikros Gialos
Komentáře
Přehled komentářů
Dneska jsem odtajnil, kde jsme to vlastně bydleli - vč. odkazu na jejich stránky.
-> Lefkada
(admin, 23. 1. 2006 20:58)jen klidně mávejte, ono to zas na druhou stranu potěší (pokud se všichni neslezeme na Porto Katsiki).
Lefkada
(Jirka, 21. 1. 2006 20:53)Připadám si, jak někdo popisuje místa, kde jsme byli před ním. Chalkidiki v r. 2000, Lefkada 2003,2004,2005. Hlavně 2003 při zemětřesení. Druhý den pobytu. Nic příjemného, pobyt ale kouzelný. V roce 2005 jsme na tom skůtru možná mávali my. Příště raději nebudu mávat. Vše o Řecku je zde kouzelně psané, pobyty vždy kouzelné, řekové bezkonkurenční. Díky autorovi za tento popis. Jirka
ubytování
(admin, 16. 6. 2008 11:40)