Řecko - cestopisy

Čtvrtek 1.9. 2005 – kde budeme bydlet?

Ráno sedáme do auta a vyrážíme hledat ideální místo pro strávení dalších cca 5 dnů na Sithonii. Poté, co jsme se včera ubytovali a dneska ráno stačili zvyknout, přicházím s alternativní variantou ubytování – dneska tady ještě přespíme a na vyhlídnuté místo se odstěhujeme zítra. Důvody jsou 2:

1. tak budeme mít na všechno dost času a nebudeme dneska opět stresovat se stěhováním

2. tady nás to stojí pouhých 20 €, což je částka, se kterou jsem teda fakt ve svých plánech nekalkuloval.

Sdělujeme naše rozhodnutí domácí, tak se tetelí radostí a s opakováním historky o Italech, kteří taky ... začíná stále více doufat, že si to rozmyslíme a nakonec tam zůstaneme.

Vyjíždíme dále směrem na jih. Jako první máme po cestě Kalamitsi, o které jsem četl cestopis nějakých potápěčů, kteří tam byli už někdy v květnu. Moc se nám tady ale nelíbí a tak jedeme dál.

Hned vedle je Porto Koufous (tak to píšou na ceduli) a tady je to ještě horší. Z krajinného hlediska je to jistě zajímavé místo, uzounký vjezd (300 m) do zátoky (1 600 x 500 m) dělá z tohoto místa dokonalý přírodní přístav s vodou klidnou jako na rybníku (nic pro mě), ale pláž je tady uzounká, hned u místní cesty, na konci je přístav ... kde jsme mimochodem viděli první auto s českou značkou (myslím oloMoucké).

Následující místo, kam jsme sjeli, je Toroni, kterým projedeme tam (mladí na zastávce nám věnují nějak moc velkou pozornost, takže to asi budou Češi), pak si říkáme, že možná ještě něco bude za odbočkou u té pevnosti, a tak jedeme zpátky (už jedou zpátky, říkají si na zastávce), ale protože tam vůbec nic není, jedeme zase tam (co tu furt jezdí jak magoři?) a pak pokračujeme podél pobřeží dále. Ptáme se v „apartaments to let“, ale nějak moc se nám to nelíbí (25 €) a tak jedeme dál. Po levé straně je písčitý výběžek (ta fotka nic moc), který se nám celkem líbí a po určité době přijíždíme k další pláži, kde toho moc není, snad 5 baráků u pláže a pár přívěsů, a tak se k jednomu baráku, kde nabízejí ubytování, jdeme podívat. Pláž se nám moc líbí, skoro nikdo tam není, apartmány jsou přímo u pláže, pláž je tak akorát velká a z obou stran ohraničená skalami (to mám rád) a působí to poklidně. Jdeme se teda zeptat, ovšem domácí nejsou doma, nicméně jedna podnájemnice má za úkol zájemcům bydlení ukázat. Je to spíše hotel, protože je to ono klasické uspořádání „po pravé straně koupelna s WC, pak místnost s manželskou postelí a balkon“, kuchyň tady není, jen turistický vařič na ledničce. Manželce by to ovšem nevadilo, barák i apartmán se nám moc líbí, výhled je přímo na moře, a tak si říkáme, že pokud nic lepšího nenajdeme a pokud nám to dá za 30 € a ne za 35 €, což je oficiální cena, tak bysme se přesunuli tady.

Následuje poznámka k Řekům:

Při pohledu na tento barák jsme si říkal: tak tenhle Řek byl určitě někdy v zahraničí. Byl to totiž moc hezký dům, kde bylo vidět, že věci jsou dotažené do konce a udělané s vkusem. Už před 2 rokama jsme totiž zaregistrovali výrazný rozdíl mezi kvalitou ubytování. Obecně by se dali Řekové rozdělit do 2 kategorií:

1. to jsou ti, kteří předělali nějaké svoje bydlení či něco přistavěli a současně (zdá se) nebyli nikde v zahraničí (manželka tvrdí, že Řekové nikam moc nejezdí, maximálně na dovolenou na ostrovy).

2. pak jsou to ti, kteří buď někde v zahraničí byli (a viděli jinou kvalitativní úroveň), či dokonce (a to by mohla být možná 3. kategorie) v zahraničí pracovali.

Ubytování (tedy ty rozdíly) majitelů kategorie 1. a 2. poznáte na první pohled. Musím říct, že nejsem náročný a je mi to v podstatě úplně jedno. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme si de facto úplně sami postavili barák, registruju okamžitě plno detailů, které nijak nevyhledávám. Nejpodstatnější rozdíl mezi kategorií 1. a 2. je podle mně to, jak dokonale Řekové kategorie 1. dokážou nedotáhnout věc do konce. V praxi se to projevuje např. nezalištovanými (zubatými) okraji obkladů, divoce vedenými kabely, širokým používáním betonu, hnusným spárováním nádherných zdí a zídek atd. atd. Opakuju – jde u mě o určitou deformaci, a i když si těchto věcí záměrně nechci všímat, prostě to hned vidím. A při tom z vlastní praxe vím, že kdyby se to udělalo pořádně, tak by to časově i finančně vyšlo skoro stejně. Ale co, to je detail, a mnozí by jistě oponovali, že kategorie 1. má „toho pravého řeckého ducha“, zatímco kategorie už tolik ne. Aha, zapomněl jsem ještě na upravenost okolí ... no dobře.

Každopádně, tenhle Řek z Toroni evidentně patřil do kategorie 2. (což se nám později potvrdilo).

Jedeme nicméně dál, od rána je poněkud oblačno, ale nám to při hledání celkem vyhovuje (i když klimatizaci máme i tak zapnutou). Protože jsme dosáhli jihu, pokračujeme teď už na sever a sjíždíme k nějakým cedulím „domatia“. Vládne tu ale mírný řecký chaos, a protože ke kempingu jet nechceme, jedu tam, kde intuitivně tuším moře. Intuitivně pak zabočuju správným směrem, ale po chvíli jízdy zjišťujeme, že jsme se ocitli v zahradě nějakého pěstitele, který zrovna není (naštěstí) přítomen. Jedeme nicméně dál mezi olivovníky a skutečně přijíždíme na konec zahrady označené hromadou odpadků a k pláži. Nic moc, a tak jedeme zase zpátky.

No a protože tuto pasáž píšu týden po dovolené, tak už si přesně  nepamatuju, kam jsme odbočili příště, nicméně přijíždíme na celkem pěkné místo, kde je i možnost ubytování, ale v prvním je protivná Řekyně, která (proto, že má od víkendu plno) nemusí trénovat pohostinnost a v tom vedlejším areálu, který byl dost velký a krásně upravený, jsme nikoho nenašli (recepce byla asi nahoře u cesty). Tak jsme si aspoň vyfotili výletní lodě, co tady kotvily a s reprákama na plné kule právě odplouvaly.

Jedeme zpátky na hlavní a po určité době si říkáme, že teď to zkusíme po prašných cestách kopírujících pobřeží. Upřímně řečeno, mám po chvíli strach o gumy, protože ty kameny, které z cesty trčí (na té fotce to tak nevypadá), nevypadají úplně kulatě. Jedeme většinou na dvojku, zato ale díky pomalé rychlosti s otevřenými okny, a míjíme i krásná místa, kam ještě civilizace nedorazila. Do paměti se mi vryla následující místa:

1. krásná malá zátoka, písečná pláž, louka a pár rozložitých stromů. Nádherné místo! Vyskytuje se tady tak 6 lidí, ovšem 2 (evidentně Řekové) z nich bivakují pod jedním z rozložitých stromů a z přistaveného auta, které vypadá asi jako stará 1203ka, jedou řecké hitovky na max. Rachot jak sviňa! Celkem nevěřím, že je to jejich „hi-fi“ schopno tak šíleného řevu a přemýšlím, jestli tam má nějaké přídavné repráky velikosti rezervy nebo subwoofery pod sedadly nebo co (asi něco mít budou, protože ten řev by standardní repráky vystřelil do větví). Moji teorii, že tímto řevem chtějí odehnat zbývající 4 lidi, aby měli pláž pro sebe koriguje manželka názorem, že jim to jako Řekům možná ani nepřijde ...

2. další krásná zátoka, tady se už ovšem podnikatelé chopili příležitosti a budují tady evidentně luxusní apartmány, u každého z nich bazén, a zátoka bude jejich. Inu, civilizace se nedá zastavit.

3. vjíždíme do řeckého safari (u pláže). Po levé straně pláž, po pravé vysoké traviny, z leva doprava přechází stohlavé stádo koz. Zastavujeme, malá vystrkuje hlavu z auta a je u vytržení. Vzpomínám kolegu, který je velkým milovníkem koz (a jednou mi i poslal odkaz http://www.kozy.cz/) a pro kterého by jistě tento zážitek patřil k těm nejsilnějším. Stojíme aspoň 15 minut, malá sleduje kozy a já fotím.

Kozí foto poznámka: asi to znáte – digitál způsobuje strašlivou inflaci fotek. S klasickým foťákem člověk trochu přemýšlí, co cvakne a co ne, ovšem s digitálem ani v nejmenším. Já osobně jsem večer vždycky vymazal tak 50% toho, co jsem přes den nafotil. Ne tak kozy! Všechny obrázky koz jsem si nechal a kozy tvoří jedinou fotografickou výjimku celé naší dovolené.

Rozhodujeme se, že tentokrát už zůstaneme tady. Parkujeme pod rozložitou borovicí a na pláži je nás tak ... šest? Borovice voní a mně se vybavují vzpomínky (čichová paměť je prý nejsilnější) na pionýrský tábor v Chorvatsku (tehdy ještě Jugoslávii). Uvědomuju si, že tak silnou vůni jsem ještě kupodivu v Řecku nezažil. No a protože na stromě a v okolí sídlí i cikády, je atmosféra dokonalá. Trávíme tady zbytek dne a líbí se nám tady natolik, že si říkáme, že se tady musíme ještě jednou vrátit.

Když odjíždíme, tak zjišťujeme, že hned za skálou je velký hotelový komplex (hodně menších domků), uvažujeme sice, že se tam zeptáme, ale je tady evidentně dost lidí – kupodivu samí Rumuni! Netušíme, že toto překvapivé zjištění se bude ještě několikrát opakovat.

Od hotelu už vede asfaltka a my se vracíme zpátky do Pigadaki. Po cestě se stavujeme na našem vyhlédnutém místě, domácí jsou už doma a bez problémů souhlasí s 30 €. Dáváme jim zálohu 20 € s tím, že zítra dopoledne se objevíme. Manželka ještě domlouvá dodávku většího počtu hrnců, aby mohla malé kuchtit. Mimoto máme ještě vlastní kempingový vařič, takže to nebude tak zlé.

Včelařské intermezzo:

Po cestě zpátky jedeme (již po několikáté) kolem včelaře (nebo výrobce úlů, protože jich má před barákem celé stohy) a já zatoužím po diskuzi s ním. Manželka kupodivu souhlasí (bude dělat – jako neustále – překladatelku) a tak zjišťuju, že:

- má 650 včelstev

- se včelami hodně kočuje (a celkem daleko, na jeře jezdí k Volosu)

- výnos 10 kg/včelstvo nepovažuje za špatný, ba naopak

- mravenci ani myši tam prý včelám nevlezou (úly leží všude na zemi)

- zato na severu mívají problémy s medvědy

- nemají dělené plodiště a medník, je to v jednom (i když odděleném prostoru)

- včelařením se živí, jenom k tomu někdy dělá něco, co manželka neuměl přeložit

Je fakt, že manželka to měla složité, protože slova jako včelstvo, přikrmování, medník, plodiště atp. (které jsem po ní vyžadoval já) ve slovní zásobě nemá, stejně jako slova, které používá včelařský protějšek (např. medvěd).

Včelař nám dává nějaké kuličky, ať je pomalu žvýkáme, a já rozeznávám propolis (no žádná chuťovka) – prý je to strašně zdravé. Statečně žvýkám, manželka kuličku uschovává v dutině ústní a když jsme z dohledu, tak mi ji předává.

No a protože jsme češi, tak nám dává k překladu nějaký maďarský přípravek proti vápenatosti plodu. Vysvětlujeme, že ačkoli patří maďarština do skupiny indoevropských jazyků, nemá jakožto jazyk ugrofinský s naším slovanským vůbec nic společného a naše bývalá příslušnost ke stejnému bloku (Varšavská smlouva a RVHP – pro ty mladší ročníky) neznamená, že si všichni bývalí soudruzi rozumí jako bratři.

Večer zajdeme zaplatit ubytování v Pigadaki a jdeme si dát večeři do jejich psarotaverny. Dávám si mušle v omáčce, tzatziki, choriatiti, manželka už nic nechce a tak jí stačí to choriatiti a k tomu hranolky (tedy patates tihanites). No a k tomu samozřejmě Retsina. Stojí nás to nějakých 15,8 €, platíme to současně s nájmem, a když upozorňuju, že mi vydal nějak moc, dostává se mi vysvětlení, že to zaokrouhlil dolů. Vybavuje se mi diskuze o spropitném v Řecku – řekl bych, že tato varianta tam nebyla.

<<< vzhůru na Chalkidiki!   >>>Toroni