Pátek 12.9. 2003, 15. den, Mykény, Korint
Dnes nás čekal náročný den. To ale teď ještě netušíme. Nejdříve je třeba se sbalit, jíth zaplatit atd. Když už se chystáme k odjezdu, ukazuje domácí apartmán nějakým Italům. Vyptáváme se pak, jestli zůstanou, a prý jo. To nás celkem potěší, protože takto na našem odjezdu chlapík ještě vydělá – Italové určitě smlouvat nebudou (v Itálii je prý nájem mnohem dražší než v Řecku) a pár dnů taky zůstanou.
My už ale vyrážíme na sever, směr Korint. Po cestě počítáme s návštěvou nějaké památky, přímo u cesty jsou Mykény, a tak to vypadá na ně. Taky váháme nad Naupliem, ale to už by bylo na dlouho, dnů ubývá a program je nabitý. Jedeme teda vzhůru, míjíme Tripoli a po cca 200 km (z Methoni) odbočujeme z hlavního tahu doprava na Mykény.
S Mykénama jsme neměli tolik štěstí, jako s Olympií. Jednak je zase teplo, ale hlavně jsme tam dorazili uprostřed návštěvní doby a bude tady nával. To jsme pochopili už na odstavném parkovišti, které bylo plné autobusů a aut. No plné, bylo jich tam dost. V sezoně to musí být mnohem horší.
Z parkoviště jdeme kousek pěšky a kupujeme lístek, podle těchto stránek za 3 €, ale přiznávám, že už si moc nevzpomínám a zdá se mi, že byl za víc, řekl bych za 6 €.
Z netu jsem si pamatoval, že Mykény rovná se Lví brána. Přesně to si tam totiž všichni nejčastěji fotili. Přiznávám ale, že když se dnes řekne Mykény, vybaví se mně jako první – kupy kamení. Přesně takový dojem to na mne totiž zanechalo. Když jsme spolu s ostatními turisty procházeli ty zbytky zbytků, tj. např. nějaké základy a četli, že toto byla taková a taková síň, toto pokladnice, tak mi to ze všeho nejvíc připomínalo rodný dům Jana Žižky. Ten je totiž s Mykénami naprosto zaměnitelný – taky jsou z něho jenom základy. Možná mi vadily i ty hordy lidí. A je fakt, že slyšet mnohojazyčný výklad nad kupami šutrů mi připadalo směšné.
Aby bylo jasno – byl jsem vždy milovníkem historie a dodnes je můj všeobecný historický přehled, myslím, velmi slušný. A taky mi bylo kdysi líto, že to ti nájezdníci vždycky všechno srovnali se zemí a moc tam toho nenechali. Ale později mi došlo, že když už se dobývá civilizace na úpadku, je asi fakt třeba zbourat i ty jejich pomníky. Bohužel.
Ale i v Mykénách jsme objevili zajímavá místa. Když pominu obligátní Lví bránu, tak to rozhodně byly hrobky, které na mne osobně udělaly silný dojem – zejm. tzv. Atreova pokladnice, která měla pořád ještě i strop. K hrobce se jde delší „chodbou“, na jejímž konci je černý vchod. Uvnitř chvilku trvá, než oči přivyknou tmě. Hodně mě překvapila velikost toho prostoru – na to, že to byla jen hrobka … Díky velké uzavřenosti vnitřního prostoru a vysokému klenutému stropu má hrobka i zajímavou akustiku – hodně výraznou. Měli jsme to štěstí, že jsme tam byli na nějakou dobu sami a mohli jsme si tak v klidu postát uvnitř a nasát atmosféru. Pokud bych snad přijel ještě jednou do Mykén, šel bych asi jenom tady. Díky téhle hrobce jsem aspoň Mykény nepovažoval za naprosto zbytečnou návštěvu. Celkově ale bylo hodnocení nás všech naprosto shodné – Mykény už nejsou moc zajímavým místem.
Čas se ovšem mezitím nachýlil a tak je třeba zase vyrazit. Vracíme se na hlavní tah a pokračujeme nahoru na Korint. To už je jen kousek, nějakých 50 km. Když přijíždíme ke Korintu, vidíme na kopci nějaké siluety hradu nebo tvrze. Kolem cesty je plno směrovek na starý Korint a Antický Korint. Vypadá to, že k jednomu z nich se dá dojet autem, a tak ještě odbočujeme doleva a jedeme do kopce ke Korintskému hradu.
Tady se žádné vstupné neplatí, ostatně moc tu toho taky nezbylo, jen vstupní brána, pásy obranných hradeb a nějaká věž na vrcholu. Nikdo tady ale nebyl, potkali jsme snad jenom 2 lidi sestupující dolů. Čím výš jsme stoupali, tím větší byl vítr a nahoře už teda i dost fučelo. Na vrcholu se dá jít kousek po vrstevnici až k poslední věži a celou dobu se každému, kdo se trochu namáhá s výstupem, otevírají krásné výhledy daleko po okolí, pochopitelně že i na Korintský záliv. Výstup nahoru na Acrocorinth, jak se to tady oficiálně jmenuje, byl příjemným zpestřením.
Den se ale začíná chýlit k večeru, a tak je třeba pokračovat v cestě, abychom ještě včas sehnali nějaké ubytování na jednu noc. Pokračujeme dále nahoru, tentokrát je to už spíše na východ, než na sever, a to po placené dálnici směrem na Atény. Když už se začíná šeřit, odbočíme doprava k moři a ptáme se na ubytování v nějakém areálu. Už když tímto areálem procházíme, začínáme mít tušení, že tady to levné asi nebude. Jednak jsme se blbě trefili do začínajícího víkendu, kromě toho je to už dost blízko Atén, a ten areál zrovna levně nevypadá. Je to tu hodně velké, všechno pečlivě upravené, viděli jsme nějaké kurty a tušíme i mnohem víc sportovišť. Když konečně dojdeme až na recepci, připadáme si jak ve velkém hotelu. Když nám recepční řekne cenu, vyvalíme na ni všichni oči a asi nám údivem poklesly i brady. Manželka se ptá, jestli to myslí vážně, a tak ještě volá nějakému managerovi a dává nám „friendly price“ 110 €. No, aspoň to šlo rychle.
Dáváme hlavy dohromady a docházíme k závěru, že tady už asi nemá cenu nic shánět. Jednak brzo padne tma, ale hlavně se budeme pořád víc blížit Aténám, a tak nelze očekávat ani pokles cen. A tak je rozhodnuto, že dojedeme pokud možno až do našeho dalšího cíle – do Delf.
Odbočovat musíme podle mapy u Elefsiny a čím víc se blížíme, tím přibývá i světel a někde před odbočkou už si připadáme jako na předměstí Atén. Atény to ale ještě určitě nebudou, tipujeme to spíš na Pireus. Mezitím už definitivně padla tma a nás teď ještě čeká nějakých (podle mapy) 150 km, kdo ví, jakými cestami. Značení je naštěstí vcelku dobré, cesty taky ujdou, i když moc už to honit nemůžeme, protože se jede i přes kopce a často je to tradičně klikaté. Nakonec ale po trase Thiva-Livadia dorážíme pozdě večer bez problémů do Delf. Projíždíme malým městečkem, které evidentně žije pořád naplno, a ptáme se na nějaký kemp. Prý je hned kousek za městem, dokonce snad několik.
Jedeme teda ještě kousek dál a skutečně nacházíme po levé straně kemp, který je vcelku dost zaplněný. Zajedeme dovnitř a jdeme hledat někoho, s kým bychom se mohli domluvit. Řekové ale takové věci evidentně moc neprožívají, a tak nakonec nikoho nenajdeme. Moc se nám ani nechce, a tak to necháme na ráno s tím, že zaplatíme při odjezdu. Zaparkujeme pod přístřešek, zajdeme se osprchovat a kousek od sprch objevujeme i bazén, vytáhneme karimatky a spacáky a jdeme spát. Dneska už toho máme za sebou dost.
Sobota 13.9.2003, 16. den, Delfy
Ráno vstáváme asi v 7 hodin a já navrhuju, ať se do Delf jdeme podívat co nejdříve, protože to tam bude určitě málo lidí. S tím všichni souhlasí, takže se rychle sbalíme a jdeme se podívat na recepci, jestli už tam někdo není. Není. No co se dá dělat, musíme vyrazit, abychom stihli otvíračku v 8 hodin, a tak nám nezbývá, než poděkovat kempu za noc zdarma.
Když přijdeme k pokladně, zjistíme, že otevřeno měli už v 7,30. Toho celkem zalituju, protože tehdy by tam zaručeně nikdo nebyl, ale naštěstí se později ukazuje, že jsme přišli dostatečně brzy i tak.
Předem musím říct, že Delfy se mi líbily jednoznačně nejvíce, a dokonce bych se tam byl ochoten podívat ještě jednou. Pokud by to bylo při cestě. Je ale možné, že mé kladné hodnocení Delf má i své subjektivní důvody:
- kdysi jsem viděl nějakou fotografickou publikaci, kde Delfy vypadaly moc hezky (no, teď mi dochází, že jsem tím pádem mohl být o to víc zklamaný, pokud by skutečně nestály za to)
- Waltariho Tajemný Etrusk, jedna z mých naprosto nejoblíbenějších knih, začíná právě v Delfách, a tak bych rád ta místa viděl, hlavně tu skálu, u které seděla Pýthie
- ráno bylo nádherně a vycházející slunce nádherně osvětlovalo narudlé skály
- a byli jsme tam skoro sami.
Na adresu Delf musím říct, že se mi mimo jiné moc líbilo to místo samotné – ve svahu Parnasu u narudlé skály, kolem dokola zeleno a v dálce záliv Iteas, po svazích rostly cypřiše…
Procházíme kolem různých rozvalin a šutrů (přičemž všechno má své jméno) až k Apollónovu chrámu, ze kterého se, zdá se, zachovalo trošku víc, resp. víc toho dali archeologové dohromady, a dokonce postavili i pár sloupů. Základ chrámu vypadá, že je kompletní. Mnohem více se ovšem zachovalo divadlo, které je ještě kousek výše – to by se v podstatě s nějakými úpravami dalo hned provozovat.
Stoupáme ještě výše a docházíme až ke stadionu, kde se provozovaly Pythijské hry. Vidím, že tady se už výš vylézt nedá, ale pořád se mi vybavuje Waltariho pasáž S Pýthií věštící u skály, a tak bych se k té skále rád podíval. Musím teda počkat, až odejdou ti 2 lidi, co tu jsou s námi, a pak hbitě vylezu na skálu na začátku stadionu a kolem cedule „zákaz vstupu“ šplhám stále výš až nahoru ke skalám. Po chvilce už to jde dobře, protože svah není nijak prudký, dojdu až ke skalám, ale žádnou jeskyni bohužel nenalézám. A přitom si vzpomínám, že Waltari popisoval, jak byl Lars Thurms za Pýthií a pak šel dolů na stadion, kde si trochu zasportoval a zazávodil. Že bych si to blbě pamatoval? Nebo vycházel Waltari ze špatných zdrojů? Mezi náma, důvěřuju mnohem více Waltarimu, než pošahaným archeologům a vědcům, pro které neexistuje nic, co nejde vykopat a rukama ošahat (teprve později jsem zjistil, že je ta jeskyně mnohem výše).
A tak nezbývá, než slézt dolů, nikým nespatřen se vrátit na stadion a přesunout se do dolní části areálu, která je až pod cestou. Přiznávám, že ta horní část se mi líbila více, a asi to bylo hlavně tím, že byla více u skály v zajímavějším terénu. Dole toho zbylo méně než nahoře, je tam gymnasion, tholos s těmi známými sloupy poskládanými tak, že to vypadá jako maskáče a Athénin chrám. To je více méně vše, tady to máme prohlédnuté mnohem rychleji.
Zbývá ještě museum, které je taky v ceně (6 €?) a tak se jdeme podívat i tam. V muzeu se ale ujišťuju, že už mě tato instituce asi fakt nebaví, dívat se do vitrínek na cokoli prostě nemá atmosféru. Škoda, kdybych se pořádně díval, asi bych si všimnul hlavy Januse (jak ho nazývá Meyrink), tj. dvojhlavce, který se dívá do obou světů současně. Něco v těch Delfách kdysi určitě znali…. A tak se mi do paměti nejvíce vryje bronzový vozataj, možná proto, že má umělecky nadaná manželka ocenila pěkně zpracované detaily, zejm. obličeje. No, to má pravdu.
S prohlídkou muzea jsme ale hotovi taky docela rychle, a tak můžeme vyrazit dále na sever. Pořád mi ale vrtal hlavou ten Waltari, a abych v tom měl ještě větší zmatek, objevujeme ještě nějaký pramen (Kastalský), který je ovšem dočasně nepřístupný. Možná, že tam někde nahoře bych našel tu jeskyni.
Závěrem musím přiznat, že na mě Delfy skutečně udělaly dojem. Asi byly kdysi opravdu pupkem světa a něco z vyzařování toho místa tady pořád zůstalo. Anebo jsem tady kdysi žil…
Nasedáme teda do auta a vyrážíme. Jedeme tentokrát po místních cestách přímo na sever po trase Amfissa-Lamia-Larissa a u Larissy se napojujeme na (placenou) dálnici na Soluň. Úseky za 1 € nám ale v porovnání se Srbskem a Bulharskem připadají spíše symbolické. A taky už jsme rádi, že máme za sebou vnitrozemí po klikatých cestách. Začínáme pomalu přemýšlet, kde se ubytujeme na noc. Ideální by bylo něco blízko Olympu, kam máme zítra namířeno. Někde u Leptokarie (myslím, že to bylo u Platamonas) tedy sjíždíme doprava k moři a hledáme vhodné ubytování. Mezitím se nám pěkně zatáhlo, ale na déšť to nevypadá, jen je hodně oblačno.
Projíždíme kolem pobřeží, ale nic pořádného nemůžeme najít a ani se nám tam moc nelíbí. Nejdříve to zkoušíme v nějakém „hotelu“, ale když jim říkáme, za kolik tradičně bydlíme, nechtějí nám věřit a tvrdí, že jsme se museli určitě splést. Pak ještě zkoušíme nějaký větší kemp nebo co to je, v takovém lesíku je snad 100 maličkých chatiček, a když si jednu jdeme prohlédnout, vzpomínám na pionýrský tábor, protože přesně takové tam byly taky. Jenom 4 postele a nic jiného. Tak tohle už si zopakovat netoužíme. Jdeme se podívat ještě k moři, ale je tam úzká pláž a asi i díky tomu počasí se nám to tam vůbec nelíbí. V celém kempu vidíme jenom jedno auto… Od těch dob je pro mne Olympská riviéra v nemilosti.
Nakonec se teda shodujeme na tom, že nejlepší bude dojet už rovnou do Soluně, po dálnici už to tak daleko nebude. Do Soluně přijíždíme na sklonku dne, začíná se pomalu smrákat. Cestou jsme už stačili telefonicky zjistit, že Filippos ani Kristini nejsou doma, resp. jsou doma v Orestiadě. Mysleli ale na nás a klíče nechali u Emily, Filipovy přítelkyně. Máme na ni mobil, a tak jí voláme, kde se sejdeme.
Emily chodí na práva, její otec je Řek a matka Angličanka a bydlí taky v Orestiadě. Právě teď je ale v kafeterce v centru Soluně a tak nám řekne, ať dojedeme za ní tam. Jako záchytný bod nám řekne, že je to Kamara v centru, že to tam každý zná a že na rohu je barák s nějakým nápisem. Prý to určitě najdeme. To znám až příliš dobře a končí to v 99% případů tak, že zabloudíme prostě proto, protože s takovou navigací se prostě nedá nikam trefit, tím tuplem v dvoumilionovém městě. Pomyslím si něco o blbé babě… Kupodivu tam ale dojedeme a ani moc nebloudíme.
S Emily se scházíme na rohu u toho baráku s nápisem; musíme jí pochopitelně opět zavolat, protože nemíníme prolízat všechny ty kafeterky v okolí a čumět všem zkoumavě do ksichtu. Emily nám dává klíč s tím, že je to strašně lehké najít, a ať jedeme po Odos už-nevím-co až tam a tam ať odbočíme … Je to strašně lehké najít. Snažíme se jí vysvětlit, že jsme v Soluni poprvé, a ta ulice, kde ten byt je, není v naší mapce centra, a ať jede s náma, že jí zase do té její posrané kafeterky zavezeme zpátky. Ne, ne, to je strašně lehké, to najdete. Měl jsem sto chutí ji pořádně vyfackat! No řekněte sami, poslali byste cizince v dvoumilionovém městě kdo ví kam, protože je to strašně lehké najít?
A tak jedeme podle mapky, protože ta kráva se samozřejmě nedala přemluvit, a já plánuju, že si velmi vážně promluvím s Filipposem o tom, co si to našel za pitku. Sorry za ten výraz, ale slušnější mě v souvislostí s touto historkou nenapadá. Odos, po kterém jedeme, na naší mapce za chvíli končí a my už jedeme jen podle 6. smyslu a kusých informací té husy. Aby to bylo zajímavější, tak boční ulice jsou střídavě jednosměrné. Nakonec to kupodivu bez velkých komplikací najdeme… Trochu jsme to sice objížděli a dojeli z jiné strany, ale našli. Aby ale bylo jasno – není to tím, že by to bylo tak lehké najít, ale prostě proto, že máme kvalitní sebenaváděcí instinkt!
Hned vedle bytu je i kino, kde dávají zrovna Piráty z Karibiku, kde hraje „Tsony Tepp“ a jiní aktoři (strašně se bavíme čtením řeckého přepisu anglických jmen) a Fridu. Ženské by chtěly na Fridu, my na piráty. Nakonec nejdeme nikam… Večer se jenom projdeme po městě a jdeme spát, protože zítra nás čeká výstup na Olymp – part one.
<<< Methoni, Peloponés Výstup na Olymp, Soluň >>>
Komentáře
Přehled komentářů
Reálné to určitě je. Nejjednodušší je půjčit si auto a zajet si tam :o). Trasa Lefkas - Delfy mi Route 66 ukazuje jako 263 km/4:06 hod. Vyjedete brzo ráno, prohlídnete si to a po cestě zpátky se ještě stavíte vykoupat u moře.
Jet lodí by se spíš nedalo, protože žádné přímé spojení z Lefkady do Itey (přístav pod Delfami) není, z Nidri to pluje akorát na Ithaku a Itea snad nemá žádné lodní spojení, z Ithaky by se sice dalo dostat do Patry a z Patry snad (ale zdá se že ani to ne) do Agios Nikolaos, ale pak je to ještě 57 km na sever. Takže možno vyloučit. Půjčte si auto, jinou možnost nevidím.
Lefkada-Delfy
(Milik, 11. 7. 2006 9:05)Pěkný den:-)mám ještě jeden všetečný dotaz, jedu v září na Lefkadu (výběr mi hodně usnadnil tenhle web:-)a zajímalo by mě jestli je reálné zajet se z Lefkady podívat do Delf? Zkoušela jsem samozřejmě najít cestu v různých plánovačích a i když jsem zadala názvy v řecké podobě, nějak se nezadařilo...jen tak pro představu kolik je to km a jestli se to dá v klidu stihnout za 1 den??? Moc díky
-> Dodatek
(admin, 30. 4. 2006 18:20)
trochu jsem si zapřeháněl :o)
Ale i tak, na pražské poměry je to stejné, jako někoho poslat z Václaváku do Vršovic. Dá se to najít, ale ... Holt je Emily více Řekyní než Angličankou.
Dodatek
(sofia, 27. 4. 2006 23:37)
Řecky karavi- karavaki = loď- lodička (->koráb), varka = člun (->bárka).
Thessaloniki má "jen" necelých 1,100 000 obyvatel. Nezastávám se Emily:-)
-> Lefkada-Delfy
(admin, 11. 7. 2006 13:08)